České horolezkyně jako první ženy na světě zdolaly Čo Oju. „Takový bod mezi minulostí a budoucností,“ vzpomíná Dina Štěrbová
Čeští horolezci staví tábory v osmitisícové stěně Čo Oju. Během volných chvil byl také v základním táboře čas na vzpomínky, například na jak dvě Češky v polovině 80. let předvedly obdivuhodný výkon.
V roce 1984 se Dina Štěrbová a Věra Komárková jako první ženy na světě dostaly na vrcholek Čo Oju. Jenže ta výprava byla téměř prokletá, získat výjezdní doložku bylo skoro nemožné, peněz bylo málo, nosiči složili náklad o mnoho kilometrů dříve, než měli, a navíc se jim v Káthmándú vysmíval Reinhold Messner s tím, že žádné ženské na Čo Oju nikdy nevylezou.
Někoho by to rozhodilo, ne tak Dinu Štěrbovou. „Měli jsme tolik starostí. A nám se tam vysmíval každý. Tlačili jsme tu káru, když už jste v tom, tak nemáte jinou možnost,“ říká.
Popisuje také, že byly taková partyzánská expedice, kyslík kupovaly na trhu. Prodávali se láhve, které šerpové snesli z jižního sedla, ve kterých si mysleli, že ještě nějaký kyslík je. „Věra s tím došla na vrchol, ta moje za 10 minut skončila. Nepřeju to nikomu,“ dodává.
Okamžitě ji zaplavila šílená lítost, začala brečet, ale pak si vzpomněla na výjezdní doložku a řekla si, že to těm komunistům nedaruje.
Vrchol hory – různí o něm mluví různě. Paní Dina Štěrbová přemýšlí dost buddhisticky. „Já to také vyznávám, je to takový bod, který je mezi minulostí a budoucností, takové vyvanutí,“ popisuje. Vzpomněla si také na miminku, která se divila, co tam hledá – nic tam není, jen zima, kamení a tolik námahy.
Teď se na Čo Oju pohybuje desetičlenná česká expedice, budujeme druhý a třetí výškový tábor, vrátíme se do základního tábora, a pak bychom rádi na vrcholu tyrkysové bohyně zažili bod mezi minulostí a budoucností.
