Helena Třeštíková

Helena TřeštíkováFoto:  ČRo Radio Wave

Marcelu, Reného a Katku, lidi na pokraji sil nebo na okraji společnosti, by nikdo neznal, kdyby nebylo režisérky, dokumentaristky Heleny Třeštíkové, kterou si do nedělního poledního vysílání Víkendového Radiožurnálu pozval Václav Žmolík. Režisérka, která svými časosběrnými dokumentárními snímky plní sály kin, před několika dny v premiéře představila svůj nový snímek - příběh narkomanky Katky. Pracovala na něm 14 let a za celou tu dobu s jeho hlavní protagonistkou nezažila, jak sama říká, téměř žádný světlý životní moment.
V pondělí 1. března bude hostem Jiří Vinopal, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění.

"Točit dokumenty s takovýmito tématy znamená mít zaděláno na depresi každý den," přiznává režisérka, držitelka evropského filmového oscara - ceny Prix Arte za film René. 

Helena Třeštíková připouští, že čtrnáct let, které strávila natáčením životních peripetií narkomanky Katky, bylo skutečně náročných. "Nedělala jsem za tu dobu však jenom tento film. Bylo to natáčení s pauzami a mezitím jsem dělala i jiné věci, takže tento příběh, který příliš mnoho radosti nepřinesl, byl rozředěn jinými projekty," vysvětluje Helena Třeštíková, jak se jí podařilo dlouhé a smutné natáčení bez šťastného konce zvládnout. 

Jak náročné pro ni bylo sledovat Katčiny životní peripetie jako pro matku, která sama má téměř stejně staré děti? "Pořád si to uvědomujete a o to víc trpíte. A vždycky znovu a znovu dospějete k jedinému pocitu - všichni, kdo jsme se na tom podíleli, doufáme, že tento příběh by mohl být prevencí, aby jiní mladí lidé nezačali experimentovat s drogami," říká k tomu režisérka, která by chtěla, aby se její poslední snímek promítal také ve školách. 

Syrovost snímku by přitom podle ní nemusela být překážkou. To, že se někomu udělá při sledování filmu zle, by, jak doufá, mohlo naopak zapůsobit jako velmi dobrá a účinná prevence. 

Sledování osudů lidí, kteří se problematicky perou s vlastním životem, musí nutně strhávat ke snaze zasáhnout do jejich příběhu a pomoci. Václava Žmolíka proto také zajímalo, jak se Heleně Třeštíkové daří udržet křehkou rovnováhu mezi nezaujatým pohledem oka dokumentární kamery a prostou lidskou solidaritou a účastí. 

"Je to velký dokumentaristický problém. Prvotně jste tam od toho, abyste zachycoval příběh. Zároveň však, když se vám před kamerou odehrávají určité věci, nelze úplně nezasáhnout. Je to každodenní dilema, jak moc do příběhu vstoupit," potvrzuje dokumentaristka a přiznává, že v případě Katky se přímému zásahu do jejího života neubránila zejména v době jejího těhotenství. Pomohla jí sehnat lékaře, který se specializuje na těhotenství závislých žen, nebo domluvit termíny v nemocnici. 

Jak se u takto dlouhého natáčení rozhoduje, kdy jej ukončit a poslat hotový snímek do kin? Proč si vybírá příběhy lidí s vyhrocenými životními osudy a jaké další projekty připravuje? I tyto otázky položil Heleně Třeštíkové Václav Žmolík. A posluchače také zajímalo, jak reagovala na film samotná Katka nebo jak se dál vyvíjejí osudy hrdinů jejích dalších filmů. Odpovědi oceňované dokumentaristky si můžete poslechnout ze záznamu celého rozhovoru. 

Záznam celého rozhovoru s Helenou Třeštíkovou i s dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání.