Dcera Nicholase Wintona Barbara: Jako kdybychom měli velkou rodinu rozptýlenou po celém světě

18. září 2015

Jméno Nicholase Wintona zná většina obyvatel nejenom České republiky – pozoruhodný muž, který zachránil 669 československých dětí před deportací do koncentračních táborů v roce 1939. Jeho dcera Barbara Wintonová o něm napsala knihu Není-li to nemožné. „Kromě toho, že dokázal zachránit děti v transportu, byl také docela bonviván a veselý člověk,“ říká.

Wintonovy děti svým způsobem vnímá jako starší sourozence, někteří z nich se s jejím otcem setkali, pozdravili ho a odešli, jiní se naopak spřátelili a zůstali přítomni v jeho životě.

A proto ji doprovázejí pocity, že se od chvíle, kdy se celá historka dostala na veřejnost, její rodina velmi rozrostla. „Jako bychom měli velkou rodinu, která je rozptýlená po celém světě,“ vysvětluje v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou.

Když začala sbírat materiály ke knize, chtěla prozkoumat oblasti o životě Nicholase Wintona, o kterých se vůbec nepsalo. „Nikdo se ho neptal na to, jaká byla jeho rodina. Byly tam věci, které jsem o naší rodině nevěděla,“ popisuje s tím, že například časná léta života jejího otce byla zarámovaná zkušeností z období první světové války.

Čtěte také


Myslel si, že Mnichovská dohoda je naprostá zrada Československa. Byl na politiky naštvaný.

V knize se jí také podařilo vyvrátit několik mýtů – mezi nimi například to, že až do roku 1988 nikdo v rodině nevěděl o transportech dětí z Československa do Anglie. „Se mnou o tom hovořil. Nesnažil se najít novináře, kterému by o tom vykládal, ale bylo to téma, o kterém mluvil, věděli o tom také jeho nejbližší přátelé,“ upozorňuje.

Když se například v roce 1953 ucházel Nicholas Winton o zvolení do místního zastupitelstva, vydal v té souvislosti publikaci, kde bylo shrnutí jeho života, a to včetně věcí, na které byl pyšný – například že zachránil přes 600 dětí v roce 1939 z Československa. „Rozhodně z toho velké tajnosti nedělal,“ dodává.

Vzpomíná také, že její otec často říkal, že většina věcí, které se v jeho životě přihodily, se staly náhodou.

Wintonův památník na pražském hlavním nádraží

„Myslel si, že lidé ve svých životech činí velmi málo rozhodnutí, věci přicházejí a lidé se buď proti něčemu brání, nebo naslouchají a podle toho se zachovají,“ podotýká. Stále ale podle ní udával příklad, který byl skutečnou demonstrací vitální síly, energie a charakteru.

Zajímá vás víc? Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.

autor: prh
Spustit audio