Emma Srncová: Říkají o mně, že jsem kýčařka, ale můj lid mi rozumí
Malovala i na prkýnka, na kterých naklepávala řízky, a s oblibou zobrazuje létající lidi. Jak by Emma Srncová namalovala konec roku? I na to se jí mezi 10. a 11. hodinou ptala moderátorka Patricie Strouhalová.
Konec roku podle ní přináší jen stres, který nemá ráda, a tak většinou odjíždí na Šumavu a počítač nechává doma. Možná právě během podobných chvil načerpává dobrou náladu. „Mám v sobě naivitu a víru v dobro,“ tvrdí. „Jsem spokojená s tím, co mám,“ pokračuje.
„Vařili jsme v předsíni a vyrůstala jsem v družině, nebyly peníze,“ popisuje své dětství a přiznává, že ani dnes nejezdí taxi, protože má pocit, že se to nehodí. Recept na štěstí je tedy podle ní jednoduchý – radovat se z toho, co máte.
A jak se během let mění její vztah k výtvarnému umění? V jejích obrazech se prý stále objevují podobné nebo stejné motivy. „Kdybych namalovala něco jinak, lidé by se divili,“ míní s tím, že dnes už během malování odpadá počáteční neznalost a hledání. „Konvalinky a létající lidi jsou na mých obrazech pořád,“ připomíná.
Věří na osud? Jak vzpomíná na svou zkušenost z přehlídkových mol a na setkání s Jiřím Srncem? Proč tvrdí, že se nikdy nenudí? A z jakého důvodu čte před spaním červenou knihovnu? I to jste mohli slyšet ve vysílání Hosta Radiožurnálu.
Audio záznam rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka