Když se Eva Herzigová svléká ze zvířecího kostýmu, je ideálem české krásy, říká Manolo Blahnik

24. srpen 2017

Mnozí lidé o něm mluví jako o králi podpatků a Mozartovi dámských střevíčků. I když v Česku nevyrostl, po tatínkovi je Čech. Cítí dnes nějaké spojení s naší zemí? Jaký je pro něj ideál krásy? A proč je rád ve svých továrnách na boty? "Nejvíc vzrušující je dostat večer nápad, nakreslit jej na papír a za dva tři dny mít hotovou botu na stole. To zbožňuji," říká v rozhovoru pro Radiožurnál španělský módní návrhář Manolo Blahnik.

Pane Blahniku, vy česky trochu rozumíte, je to tak?
Ano, trochu rozumím. Je to i díky tomu, že má matka mluvila česky poměrně slušně. Od roku 1932 až do začátku španělské občanské války v šestatřicátém sem každý rok na šest měsíců jezdila. Potom už nemohla, vycestovat bylo nemožné. A pak v třicátém devátém vypukla v Evropě světová válka.

Máte v sobě ještě na Českou republiku nějakou vazbu, přestože jste se zde nenarodil?
Samozřejmě, to cítíte, i kdybyste nechtěla. Můj otec o Československu moc často nemluvil, bylo to pro něj bolestivé téma. Když mu v padesátých letech zemřeli rodiče, nemohl přijet. Nesměl sem od roku 1949 až do sametové revoluce. Ta byla myslím v roce 1989, je to tak? Nikdy jsem si příliš nepamatoval data.

Ano, byl to rok 1989, myslím, že si je pamatujete skvěle.
Věřte mi, že nepamatuji. Ale neuvěřitelné bylo, jak byl tatínek sentimentální, když vyprávěl o svých rodičích nebo o své sestře Danušce. Obvykle ale příliš nemluvil.

Myslím, že svoboda přijde s věkem. Je to jakási moudrost, kterou získáte, když už jste na světě dost dlouho.

Viděla jsem vaši Botu pro Prahu, je opravdu nádherná. Jak jste ji navrhoval, berete Prahu jako ženu?
Kdyby byla ženou, udělal bych něco jiného, než by lidé očekávali. Ideálem české krásy je pro mne Eva Herzigová, i když bych nezašel tak daleko, abych řekl, že ona je Prahou. Ale naprosto ji zbožňuji. Po cestě z letiště jsme se bavili o jejím účinkování ve filmu o mé práci a o tom, jakým způsobem dokázala vystihnout „blonďatost“ Marlene Dietrich ve scéně Hot Voodoo. Svléká v ní ze sebe zvířecí kostým a hýbe pažemi tak ladně, jak to umí jen Středoevropanka, jak to umí jen Češka. Bylo to krásné, nadpřirozené. Teď je Evě něco přes čtyřicet a je ještě půvabnější a krásnější. Viděl jsem bez make-upu její průsvitný český obličej, blonďaté vlasy – bylo to nádherné. A když jsme teď přijížděli k hotelu stála u vchodu! To je jistě dobré znamení.

To dává smysl, jakmile je vám přes čtyřicet, víte, kdo jste. Můžete si dělat, co se vám zachce. Když jsem o vás četla, našla jsem jeden citát. Řekl jste: „Dosáhl jsem v životě bodu, kdy už mě nesvazuje krutovláda veřejného mínění a jsem volný.
To už mne opravdu nesvazuje.

Přichází svoboda s věkem, či s cíli, kterých jste dosáhl?
Myslím, že to přijde s věkem. Je to jakási moudrost, kterou získáte, když už jste na světě dost dlouho. Není to vždy příjemné, rád nad světem kolem sebe žasnu, ale občas už mě ani nepřekvapí.

Boty od Manolo Blahnika

Takže to nesouvisí s úspěchy?
Nesouvisí, o úspěších moc nepřemýšlím. Musím myslet na budoucnost, na svůj odkaz a podobné věci. Myslím, že je pro uchování tradice důležité, aby lidé viděli, co se dělalo v minulosti. Ale upřímně, pro mne to nebude mít takový význam, budu mrtvý, bude mi to jedno. Musím zaklepat, že ještě nejsem, ale jednou to přijde. Ale tradice je důležitá. Včera jsme fotili s ručně šitými krajkami. Jeden kus se vyrábí asi týden, byly nádherně zhotovené. Myslím, že podobné tradice by se měly udržovat všude po světě. Pokaždé když vidím ty nádherné látky, ručně prošívané kapesníčky s dokonalými stehy, žasnu nad tou krásou. Vždy si takové kusy pamatuji a chci tuto tradici oživit.

Jedné věci zcela nerozumím. Jste velmi dynamická osoba, skáčete od tématu k tématu a sršíte energií. Ale říkám si, že k vaší práci musí být přeci zapotřebí mnoho trpělivosti.
Trpělivosti? To já jsem spíše král netrpělivosti.

A jak práci tedy zvládáte, musí to jistě zabrat mnoho času.
Nad trpělivostí nijak nepřemýšlím. Mám před sebou práci a tu musím udělat. Jistě, občas to trvá dva tři dny, musím vyladit podpatek či jinou část boty. Ale proč by to mělo souviset s trpělivostí?

Manolo Blahnik

Myslela jsem na to, jak jste začínal. Když vám Diane Freelandová radila, abyste začal vyrábět boty, trvalo dva roky, než jste se prosadil na módní přehlídce. Zajímá mne, jak na vás při vaší netrpělivosti tyto dva roky zapůsobily.
Ani jsem nevěděl, že se pohybuji ve světě módy. Dělal jsem to, co jsem měl rád a byl jsem šťastný, že mi někdo dobře poradil. Nevím, jak to Diane dělala, ale dokázala vycítit, když měl někdo v sobě skrytý talent. A takoví lidé už dnes na světě nejsou, kteří by pomáhali mladým. Já sám jsem asi sedm let přednášel na Royal College of London. Plácal jsem celou dobu nesmysly, ale poznal jsem dva nebo tři lidi, kteří měli opravdový talent. A také se stali úspěšnými.

Zdá se, že vám tedy poradila dobře. Ale módě a obuvnictví jste se nevěnoval odjakživa.
To opravdu ne, trvalo mi patnáct let, než jsem skutečně pochopil, jak se boty vyrábí. Ale vždy jsem miloval ruční práci, stříhání látek, hedvábí. Měl jsem z té práce potěšení.

Máte prý doma přes třicet tisíc bot. Je to pravda?
Je. A brzy jich bude ještě víc. Všechny americké vzorky nám totiž kvůli naší nadaci přivezou do Anglie. Takže jich bude o mnoho víc.

Boty od Manolo Blahnika v seriálu Sex ve městě:

Takže když vytváříte výstavu, jako je ta pražská, berete všechny exponáty z vašeho domu?
Tyto jsou skutečně z mého domu, ale teď už tam nic není. Všechny jsme přestěhovali do velkého temperovaného skladu v Londýně. Ale kde přesně to je, to je prý tajemství.

Bylo těžké vybrat pár konkrétních kusů, když máte tolik možností?
Občas se dívám kolem sebe a říkám si, že to přeci není má nejlepší práce. Často je to o kompromisu a přiznám se, že ne vždy jsem měl dost času soustředěně promýšlet co bude součástí výstavy a co ne. Ale myslím si, že výběr je vcelku dobrý.

Co děláte s těmi třiceti tisíci páry boty, které máte doma?
Měl jsem v domě falešné zdi, které vytvářely regály, ale zabírá to hodně místa. Bydlím v domě z 18. století a podlahy už tu tíhu nezvládaly. Boty a knihy by neměly jen tak sedět ve starém domě.

Takže se na ně jen koukáte a občas si řeknete, „tenhle kousek se mi povedl“?
Tak to úplně není, jen občas, když plánujeme nějakou výstavu. Asi před deseti lety jsme v Madridu jednu chystali, ale nakonec k ní nedošlo. Tou dobou byly ve Španělsku velké nepokoje. Na výstavu nebyly peníze, tak jsem ji zrušili. Byli jsme už domluveni s výborným architektem z Barcelony a projekt se rozbíhal, ale kvůli vládním změnám jsme jej musel zastavit. Já i Christian Lacroix.


Jsem spíše řemeslník. Umění jen využívám v praxi.

Kdysi lidé chodili do muzeí na výstavy děl Salvadora Dalího, Michelangela, Picassa, dnes chodíme na Blahnika. Jaké to pro vás je?
Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval. Je to zvláštní, před dvěma měsíci v Petrohradě mi jedna žena řekla, že na mě přišlo víc lidí než na Dalího, kterého jste zmiňovala. Nechápal jsem to, Dalí je přeci jeden ze španělských uměleckých velikánů. Já mám osobně raději Picassa než kohokoliv jiného, ale stejně je ohromující sledovat, jak se obyčejný předmět stává tak populárním. Koneckonců bota bude vždycky bota. Ale Rusové jsou pozoruhodní. Starší páni ke mně chodili s pořekadly, s krátkými básničkami. Úžasný národ, ti Rusové. Tedy dnes, nemám na mysli bolševické vymývání mozků. Ale dnes už začínají myslet za sebe, zajímá je třeba jak se vytváří populární umění. Jeden pán za mnou přišel a vyprávěl mi, že si nebyl výstavou bot jistý. Ale pak se u každého páru bot zastavil a představoval si, jaký se za nimi skrývá příběh. A také to několikrát uhádl. Bylo to vcelku jednoduché, vedle byla kopie svatebních šatů císařovny, ale pochopil to. Říkal, že to vypadá jako ze zlatého sedmnáctého století. Nikdy mě nenapadlo, že by si lidé mohli pomyslet víc, než že bota je prostě bota.

Co je poselstvím této výstavy?
Miluju ten prostor, řeku okolo, vše je krásně jednoduché. Rád bych toho vystavil víc, ale nešlo to.

Jste spíše umělec či řemeslník?
Jsem spíše řemeslník. Umění jen využívám v praxi.

Co máte na výrobě bot nejraději?
Jsem nejraději v továrně, kde stařenky vyšívají vzory. Tam je mi nejlépe, cítím se tam uvolněný a šťastný.

Takže jste takový poslední mohykán? Návrháři do továren už nechodí.
Ti leda tak posílají návrhy přes internet. Do továren nikdo chodit nechce, já to tam miluji.

Co je na tom tak vzrušujícího?
Nejvíc vzrušující je dostat večer nápad, nakreslit jej na papír a za dva tři dny mít hotovou botu na stole. To zbožňuji.

V jakém objemu boty vyrábíte?
Každou sezónu je to asi tři sta párů. Ale ty méně populární pak stáhnu. Teď mám tým, který mi říká, co je a není dobré, to jsem dřív nemíval. Dělal jsem, co se mi líbilo. Ale teď musíme nějak přežívat a prodávat po celém světě. Musíme hlídat, co je už moc extravagantní, co je moc drahé.

Boty od Manolo Blahnika na výstavě v Sovových mlýnech

Ale vy byste asi neměl být ten, komu říkají, co je moc drahé, není to dobrý marketing.
Ne, to bych neměl. Ale musíme spolupracovat se skvělými týmy, které přijedou, rozhodnou, že tato bota se hodí do Texasu, tato zase jinam.

Asi to bude znít podivně a jistě se vás na to již ptali, ale zkoušel jste někdy obout boty z vaší dámské kolekce?
Ano, to jsem ze začátku opravdu dělal. Teď už ne, protože jsem si poranil achilovku, ale ze začátku jsem si je zkoušel. Vyráběli mi je ve velikosti dvaačtyřicet.

Jaké je pro muže chodit na vysokých podpatcích?
Kdysi za mnou v Londýně přišel David Bowie a říkal mi: Manolo, udělej mi tam malý podpatek. Bylo to poté, co vyšlo album Ziggy Stardust. Nebo Marc Bolan, který taky na začátku sedmdesátých let nosil vysoké podpatky, bylo to vzrušující.

Jak vznikla pánská kolekce od Manola. Chtěl jste taky nějaké pořádné boty pro sebe?
Můj vkus není úplně obvyklý, rád experimentuji s barvami. A v posledních letech za námi dokonce chodí víc a víc lidí a požadují růžovou, fialovou. A jsou to kluci. Je to jako by se Anglie vracela zpět do minulosti. Jde to s ní sice z kopce, ale lidé stále potřebují dobrodružství.

Kde čerpáte inspiraci? Na zdi je zde napsáno, že sám sobě vyprávíte příběhy, když navrhujete boty.
Hodně fantazíruji. Když vyrábím nějakou botu, představím si třeba ženu z Granady, napůl cikánku, která by takovou botu ráda nosila. A takové nápady stojí za vším, co dělám.

Vymyslel jste někdy návrh, který jste nakonec shledal neproveditelným?
Ano, mnohokrát. Opravdu nesčetněkrát. Naposledy jsem vymyslel boty zcela z plastu, což není moc odolný materiál a podpatky se lámaly. Nakonec jsme to opravili, ale bylo to náročné. Možná bych se měl držet čistě pragmatických nápadů, ale nejde to. Je to něčím, co mám v hlavě.


V posledních letech za námi dokonce chodí víc a víc lidí a požadují růžovou, fialovou. A jsou to kluci. Je to jako by se Anglie vracela zpět do minulosti. Jde to s ní sice z kopce, ale lidé stále potřebují dobrodružství.

Co vás po pětačtyřiceti letech vede k tomu, abyste pokračoval?
Je to dokonce o něco déle. Pokračování je pro mě přirozené. Mám tolik nápadů, které musím ovládat, odsouvat na další sezóny.

Jak poznáte, který nápad je zrovna ten dobrý?
Myslím si, že mám dar. Vidím něco, co se mi nelíbí a zarazím to. Občas jsem nerozhodný, musím se nad tím zamyslet, ne vždy to poznáte hned.

Od začátku říkáte často „ne“, a proto jste se udržel na trhu přes pětačtyřicet let?
Je to tak. Celou tu dobu dělám to, co já chci. I když jsem se chtěl zalíbit, dělal jsem to, co se líbilo mně. Možná mi jednoho dne přeskočí a už to nebude dál možné, ale zatím to ještě jde. To musím zaklepat na dřevo.

autor: lvb
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.