Ke komikům se snažím být spravedlivý. Rád si zahraju i Jouzu v rádiovce, říká Václav Kopta

Víte, kdo je to komik do půl osmé? Ten, který je zábavný v šatně, divadelním klubu, tedy do té doby, než se ocitne na jevišti. Výraz pochytil Václav Kopta v Divadle Semafor. „Například profesionální muzikanti mají zvláštní sortu humoru, ale funguje jen mezi nimi, je nepřenosná,“ vysvětluje.

V Semaforu, do kterého nastoupil v polovině 80. let, se kolem něj prohrnula celá generace herců, angažmá ale rozhodně nepovažuje za ztracené roky. „Byl jsem ve velmi krásné společnosti,“ zdůrazňuje s tím, že v počátcích kariéry cítil, že není zrozen pro klasickou činohru.

„Říkal jsem si, že bych radši seděl u piana nebo trávil čas v něčem, co by se podobalo muzikálu. To, co se dělalo v Semaforu, byla jedna z mála příležitostí,“ dodává.

Baví ho rozesmívat lidi a humor má rád, a vůči lidem, kteří se humoru věnují, se snaží být spravedlivý. „Kdybych byl snob a považoval werichovsko-horníčkovský, lehce verbálně intelektuální humor za jediný správný, tak bych to nikdy neustál,“ přiznává s tím, že nemá problém hrát s Markem Ebenem ve Viole a současně si nasadit rádiovku a hrát Jouzu v představení Ať žijí duchové.

Autobusy a Sněženky a Machři

Nikde ale nemá pocit, že by intelektuálně strádal, naopak protipóly a pestrost toho, co mu život přinesl, ho baví. A čím je starší, tím více si užívá, když jezdí na besedy. „Dříve jsem nevěděl, že bych toho byl schopen,“ vyzdvihuje.

A jeho slova potvrzuje například pořad Všechnopárty Karla Šípa, kde se před národem vyznal k celoživotní lásce k autobusům Škoda 706 RTO. „Vůbec jsem netušil, co to způsobí – tu lavinu dopisů, mailů a dárků, mám spoustu různých volantů, uniforem, čepic a odznaků,“ popisuje.

Kamkoliv nyní přijde, s diváky si povídá o autobusech místo toho, jak se mu natáčel film Sněženky a Machři. „Ne, že bych ten film neměl rád,“ uzavírá s úsměvem.

Poslechněte si záznam celého rozhovoru: kliknutím na odkaz v tomto článku nebo v iRadiu.