Odpouštím, ale nezapomínám, říká Marta Kubišová

Už v roce 2015 prohlásila, že ji zpívání vlastně už moc nebaví. I když, jak dnes vysvětluje, o zpívání samotné zas až tolik nejde. „Na jevišti jste sám sebou, nikdo vás neúkoluje, jste klidní. Všechno kolem - jízdy na koncerty a podobně - už je ale velmi rušivé,” popisuje.

Že s hudbou skončí na své pětasedmdesáté narozeniny, tedy letos 1. listopadu, ohlásila už loni a jakékoli další pokračování své „druhé kariéry“ nyní odmítá.

15 zázračných měsíců

Ve svou „druhou” kariéru zpěvačky přitom původně po roce 1970 ani nedoufala. Ona sama se s písní Modlitba pro Martu stala symbolem událostí po srpnové okupaci Československa, o tom, co se tu ve skutečnosti děje, ale měla představu už mnohem dřív.

„Na první vroubek jsme si zadělali, když jsme se přistěhovali do Poděbrad, nabídli nám tehdy byt po vdově Mašínové, která by se kvůli nám musela z Poděbrad odstěhovat - a maminka to rezolutně odmítla. Když mi pak bylo 17 let, zavřeli mi tatínka,” vzpomíná.

Nebála jsem se, že mě zavřou. Když ale zavřeli Václava Havla, začala jsem opravdu brečet.

Kapela Golden Kids, která ji jako zpěvačku v 60. letech nejvíc proslavila, vznikla v listopadu 1968. Následovalo 15 měsíců, které Marta Kubišová dodnes označuje za zázračné. „Měli jsme všude dveře otevřené, báječný tým kolem nás nás postrkoval kupředu,” říká.

Všechno skončilo 3. února 1970, kdy Marta Kubišová dostala zákaz vystupování. 13 měsíců byla mluvčí Charty 77, pro StB na ni donášel dokonce vlastní manžel, přesto dnes říká: „Nebála jsem se, že mě zavřou. Když ale zavřeli Václava Havla, začala jsem opravdu brečet.” Když se dnes ohlíží za svým životem, shrnuje: „Odpouštím, ale nezapomínám.”