Parazitofobie je záležitostí Evropy. V keňské komunitě očkování psů a koček vítají, říká veterinář bez hranic

27. říjen 2015

Do keňské vesnice poblíž etiopských hranic nejezdí jenom kvůli očkování psů a koček, stal se také členem rady starších, což více méně znamená závazek na celý život. „Když si nějaké místo v Africe zamilujete, tak tam jezdíte čím dál víc. Vědí, že se snažíme pro tamní komunitu něco udělat,“ vysvětluje veterinář a parazitolog David Modrý z organizace Veterináři bez hranic.

Lékařská a veterinární péče v místech, kde není elektřina, je velmi obtížná – vakcíny a látky musí být uchovávány v chladu, a k tomu je potřeba mít ledničku. „Využíváme místních zdrojů, solární panely a generátor,“ vysvětluje v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou.

Mimo jiné pracuje i s turkánskými pastevci, kteří mají vztah ke psům mnohem bližší než členové ostatních kmenů. Psi jsou díky tomu více přivyklí na kontakt s člověkem, oproti tomu samburskému psu musíte dát náhubek a přidržet ho, aby neutekl.

V pasteveckých osadách v okolí jezera Turkana na severu Keni ho v lednu čeká další očkovací mise. K té nepotřebuje ani tak povolení od náčelníků kmenů, jako spíše lidem vysvětlit, proč se očkování dělá a získat k tomu podporu. Problémem ale začíná být keňská legislativa, která práci jenom komplikuje. „Raději se budu dohadovat s náčelníky nad hrnkem čaje než s keňským ministerstvem zemědělství,“ upozorňuje.

Čtěte také

Afrika v severní Keni podle něj stále vypadá jako před 200 lety, kdy oblast začali objevovat cestovatelé, přesto moderní doba zanechává stále hlubší stopy – mobilní telefony, silnice, čínský kapitál. „Vše se rychle mění,“ podotýká.

Tamní obyvatelé mají k západní kultuře až nekritický obdiv, ale zároveň nechápou způsob našeho života. „Myslí si, že v Evropě žijeme jako v béčkových amerických filmech, konzum proniká rychle, podobně jak k nám, ale oni jsou na něj mnohem méně připravení,“ nastiňuje.

Gorila nížinná - ilustrační foto

Přesto lidé v Keni stále žijí přirozeným způsobem života, jinak ani nemůžou – aby mohli přežít, musí být pastevci a ujít se stády tisíce kilometrů.

Gorily člověka přehlížejí

Jako parazitolog má to štěstí, že může pracovat i s divokými zvířaty. Jaké je to stát pár metrů od gorily? „Cítím pokoru a radost, užívám si to,“ přiznává s tím, že gorily se o člověka vůbec nezajímají, dívají se skrze něj na trávu, která jim chutná.

Cílem Veterinářů bez hranic je především chránit lidi, a to prostřednictvím péče o zvířata. Upozorňuje ale, že lidé u nás v Česku, ale i po celé Evropě, mají z parazitů přílišný strach. „Parazité lidem nehrozí,“ ubezpečuje.

Zajímá vás víc? Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.

autor: prh
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.