Poválečná generace zestárla. Hrozí kolaps, ztratili jsme vztah k sobě navzájem, varuje geriatr

„Každý samozřejmě musí v první řadě spoléhat sám na sebe, zároveň ale potřebujeme podpůrné sítě: rodinu, obec a základní společenství. A pokud se tyto podpůrné sítě nenastaví dobře, a to včetně financí, může dojít k velmi nepříjemným haváriím. Lidé zkrátka zůstanou bez podpory k důstojné existenci," říká Kalvach.

A zdá se, že situaci nikdo řešit nechce. A vlastně ani nikdy nechtěl. „Dříve jsme řešení přehazovali na jinou pětiletku, dnes ho přehazujeme na jiné volební období. Všichni plánovači jsou jen zas a znovu překvapeni. Nejdřív tím, že chce tolik lidí do škol, poté tím, že děti dospěly a chtějí na střední školy, potřebují byty a nakonec nejsou peníze na penze.”

Ideálem je takzvaná bezvěká společnost, kdy jediné, co člověka omezuje, je případná choroba, nikoliv věk. V Česku se nám ji nedaří dosáhnout, naše společnost je nadprůměrně ageistická. ZDENĚK KALVACH

Penzemi to přitom podle Zdeňka Kalvacha nekončí. Už za pár let se totiž podle něj projeví další kritický nedostatek, a to podpůrných služeb, ať už komunitních nebo ústavních.

„Stejně jako jsme chodili do škol na dvě směny, budeme mít provoz na dvě směny i v krematoriích. A všichni budou opět překvapeni,” předpovídá geriatr.

Nepříznivý průběh je přitom možné ještě zvrátit. I kdy, jak Zdeněk Kalvach upozorňuje, je to na hraně. „Například ve Švédsku trvalo dvacet let kontinuálního vývoje, než se model péče překlopil z orientované na ústavy na ten orientovaný na komunity,” upozorňuje. „Na začátku ale vždy musí být celospolečenská shoda. U nás se vždy jen vytlouká klín klínem.”

Celý rozhovor si poslechněte kliknutím na odkaz v tomto článku nebo v iRadiu.