Hrát poslepu? Dobré cvičení pro všechny hudebníky, říká nevidomá klavíristka Ráchel Skleničková

Návštěvníkům loňského Pražského jara nabídla neuvěřitelný hudební zážitek. Posluchače naprosto okouzlila, a to navzdory tomu, že se při komunikaci s dirigentem nemohla spolehnout na vizuální kontakt.

„Spoléhám na svou paměť, případně dirigent přizpůsobí orchestr podle mě jako sólisty. Horší by bylo, kdybych jako klavír byla přímo součást orchestru, to by vyžadalo mnohem více zkoušení,” uvažuje v rozhovoru s Lucií Výbornou.

Zavřít oči dělá divy

Během koncertu velice dobře vnímá veškeré vibrace mezi sebou, dirigentem i orchestrem. „Mám výhodu, že diriguju pěvecký sbor, který založila moje teta, proto vím, jaké je dirigovat. Když na mě ostatní nejsou napojení, tak samozřejmě nemám šanci,” vysvětluje, jak důležité je vzájemné propojení všech lidí na pódiu.

Hra ‚poslepu’ by mohla být dobré cvičení po komorní ansámbly a sbory. Žákům, které učím, to sama radím. Dělá to divy, lidé najednou začnou skutečně poslouchat.

V hudbě je podle ní nezpochybnitelným číslem jedna sluch - a ten jí slouží výborně. „Hra ‚poslepu’ by mohla být dobré cvičení po komorní ansámbly a sbory. Žákům, které učím, to sama radím. Dělá to divy, lidé najednou začnou skutečně poslouchat,” popisuje.

Posluchači, kteří si emotivní hudbu Ráchel Skleničkové zamilovali, se mohou těšit i na další její velká vystoupení za doprovodu orchestru. „Devátého listopadu si zahraju v Rudolfinu s Vojenských orchestrem a třetího prosince mám velký koncert ve Španělském sále,” těší se. Už tuto sobotu navíc zahraje na koncertě pro Světlušku.