Že jsme národem vzdělanců? To už dnes neplatí! Podotýká historik a autor učebnic

28. říjen 2016

Vzdělání je dobré natolik, nakolik je z něj možné vytřískat peníze, varuje filozof, historik a autor učebnic občanské výchovy Vladislav Dudák, podle kterého se dnes z poznávání a vzdělávání vytrácí radost. Co je nutné k tomu, aby dospívající generace věděla o svém státě? Především dobrý učitel!

Předměty ve školách se v rámci humanitních studií škatulkují – etika, mediální výchova, spotřební výchova, výchova k občanství, to vše se vyučuje zvlášť. Nejdůležitější je přitom autorita a přístup učitele k předmětu, ale i ke školnímu životu.

„Učitel není jen zprostředkovatel vědomostí, ale také lidských vztahů a modelů lidského chování,“ připomíná s tím, že pokud to bude dělat dobře, tak zodpovědnost a kritické myšlení studentů půjde nahoru. A v tomto duchu odmítá kritické myšlení jako samostatný předmět, jde totiž o věc každého učitele.

Čtěte také

Školní osnovy dnes diktují více méně vědci, pro rozvoj vlastní invence studentů a debaty je málo prostoru. „Někdy mám pocit, jakoby se sterilně naplňoval určitý plán, a na to jsou studenti velmi citliví,“ podotýká.


Málo jsme si uvědomili, že jsme tady pány, přemýšlíme o těch nahoře a dole a neuvědomujeme si podstatu demokracie, prezident a poslanci jsou služebníci lidu, ale my je tak nechápeme. VLADISLAV DUDÁK

Každý učitel v každé době lamentuje nad úrovní všeobecného vzdělání – něco se dnes lepší, něco nikoliv, národem vzdělanců ale podle něj už nejsme. „Národ vzdělanců neznamená, že všichni jsou výjimečně vzdělaní, ale že si vzdělání váží,“ upozorňuje s tím, že to už dnes neplatí.

Přispívá k tomu nejenom současná mentalita, ale i způsob jakési ideologie nebo dogma ministerstva školství a dalších úřadů, kde panuje určitá mantra, že vzdělání musí být pro praxi a pro život. „Naprosto vymizela jiná mantra, která tady byla po staletí a ještě v 80. a na počátku 90. let minulého století, a to je radost z poznání,“ uzavírá.

Alespoň vyvěsit vlajku!

Ke státním svátkům podle něj přistupujeme velice pasivně, určitý pocit vlastenectví ze sebe dokážeme vykřesat možná při hokejovém zápase. „Vyvěsit vlajku by bylo docela pěkné,“ upozorňuje.

A tento stav ve společnosti alegoricky srovnává s lodí, které, když pluje po moři, nemá vyvěšenou vlajku, její pasažéři si myslí, že o vše postará kapitán a sami se o svou trasu nezajímají, hrozí, že se potopí. „A když přestaneme dělat alegorie, tak také hrozí, že naše republika bude vytunelována zevnitř i zvnějšku,“ varuje.

Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.

autor: prh
Spustit audio