Vést likérku bych nezvládl, restituci jsem odmítl, říká prasynovec legendárního Rudolfa Jelínka

Ve Francii se nesměl stát diplomatem, v Moskvě ho sledovaly tajné služby. A jednoduché to neměl ani po návratu do Československa. „Jednou si na mě počkali dva pánové s tím, že si se mnou chtějí povykládat. Jeden byl major, druhý poručík a chtěli se mnou mluvit o ekonomické situaci. Chtěli vidět, jak socialisticky vychovaný člověk reaguje na kapitalistický svět,“ směje se muž, který jako bankéř pracoval i pro legendární banku Rothschild.

„V roce 1989 mi dokonce nabízeli, že bych pro ně mohl něco udělat. Opravdu jsem se bál sem jezdit. Naštěstí pak přišla sametová revoluce,“ vzpomíná André Lenard. „V lednu 1990 mě pak naposledy jeden z oné dvojice oslovil – tentokrát ale s tím, zda bych pro něj neměl nějaké zaměstnání.“

Měl jsem úplně jinou činnost, československé poměry mi byly neznámé. Věděl jsem, že bych to nezvládl.
André Lenard o restituci

A začátek 90. let mohl Andrému Lenardovi přinést i další změny. On však nechtěl. Přestože byl totiž jeho prastrýcem Rudolf Jelínek, zakladatel známé likérky, česko-francouzský bankéř se odmítl o rodinnou firmu ucházet v restituci. „Měl jsem úplně jinou činnost, československé poměry mi byly neznámé. Věděl jsem, že bych to nezvládl,“ přiznává.

Rudolf Jelínek, nezničitelná značka

První dodávku vizovické pálenky doručil podnikatel Rudolf Jelínek do New Yorku v roce 1934, tedy necelý rok po zrušení americké prohibice. „Byl to velmi dobrý obchodní tah. Po prohibici v Americe mnoho alkoholu nebylo a košer slivovice byla navíc velká zvláštnost, kupovali ji američtí Židé,“ popisuje André Lenard.

Ze jména Rudolf Jelínek se tak stala značka, kterou se nepodařilo zničit ani minulému režimu. Po znárodnění v roce 1949 se až v roce1966 ustálila konečná podoba jeho někdejšího závodu: Vizovice fungovaly jako závod číslo 6 národního podniku Slovácké konzervárny Uherské Hradiště.