Život Stanislava Kolíbala: Vzhledem ke svému proletářskému původu můžeš pokračovat, ale jsi zrádce dělnické třídy

30. červenec 2017

Český sochař a výtvarník prof. Stanislav Kolíbal, významný představitel českého konceptuálního umění prošel mnohými útrapami války i komunismu, jeho díla jsou přesto součástí běžného života především pražanů, kterým zpříjemňuje pohled z Nuselského mostu. Jeho životní příběh můžete také zhlédnout v novém GENu České televize.

Už první Kolíbalovy kresby obsahovaly stopy geometrie. „Byly to moje výkresy z orlovského gymnázia, kdy jsem se zabýval předměty svého okolí a geometrickými kvádry. Před polskými okupanty Orlové se s rodinou v roce 1938 musel přestěhovat do Ostravy. „Vděčím osudu, že jsme se dostali do Ostravy,“ říká Kolíbal.

S ilustracemi totiž začal na místním gymnáziu. Podíl na tom měl Kolíbalův učitel češtiny. „Ten mě do světa literatury uvedl a tak jsem začal ilustrovat své oblíbené básníky už za války. V Ostravě byl také Dům umění, kde každou první neděli v měsíci přednášel sám ředitel, to mi otevíralo pohled na české umění.“

Prošel si také nuceným nasazením v dolech, po válce nastoupil na UMPRUM do ateliéru užité grafiky profesora Strnadela. Pak přišel únor 1948. „Nebylo to jen nadšení dělníků, šlo o i nadšení studentů na vysokých školách. Okolo jsem najednou viděl naprostou většinu lidí, kteří byli šílenci do socialismu.“

Socialismus odmítal Kolíbal už tehdy. „Už za války jsem mohl ilustrovat Borise Pilňaka, jednu jeho prózu k výročí Lermontova a ilustrace s textem měly vyjít po válce v Praze. Nakladatel se ale dozvěděl od nějakého vysokého sovětského důstojníka, že Boris Pilňak byl už likvidován. A proto kniha nikdy nevyšla.“

Z výstavy Stanislava Kolíbala v Jízdárně Pražského hradu

Školu dostudovat mohl, ale prověrkami studentů už byl ohrožen. „Za můj postoj a mé názory, které jsem otevřeně vyjadřoval mezi spolužáky, jsem byl považován za reakcionáře. Po prověrce mi bylo řečeno: ‚,Vzhledem ke svému proletářskému původu můžeš pokračovat, ale jsi zrádce dělnické třídy.“

Po roce 1948 musely procházet ilustrace schvalováním na ministerstvu kultury, ale šéf oddělení nedovolil, aby šly do tisku. Kolíbal proto odešel studovat DAMU. „Na divadle se ještě dost dlouho tvůrčí svoboda dodržovala,” vysvětluje.

Životní změnou byla pro Kolíbala i dvouletá pauza, kdy se podílel na stavbě rodinného domu. „Do té doby jsme jako rodina bydleli v ateliéru se dvěma dětmi.“ Práce na stavbě přinesla i kontakty s architekty a pozdější spolupráci s architekturou.

Rok 1964 přinesl nové vedení Svazu výtvarných umělců, o dva roky později připravil Kolíbal výstavu československého umění v Paříži. Vrcholem bylo vystavení jeho děl v Guggenheimově muzeu v New Yorku. „Do Prahy přijel kurátor výstavy a prošel ateliéry. Požádal mě o fotografie, ale já je neměl a odevzdal jsem mu je až těsně před odletem,“ vzpomíná Kolíbal. O to větším překvapením výstava byla.


Kolíbalova díla můžete aktuálně vidět v Litomyšli, kde jsou vystavovány ilustrace doplněné o dvacet ilustrací manželky Vlasty Prachatické a sál ilustrací jeho dcery Markéty Prachatické.

Kolíbalovo konceptuální umění se dostalo do zahraničí v podstatě náhodou. V roce 1969 navštívil Špálovu galerii v Praze japonský kurátor, který připravoval výstavu o konceptuálním umění. „Vyzval mě a já se mohl v Tokiu výstavy účastnit. Sice ne osobně, ale mohl jsem poslat 7 svých věcí. Jmenovala se Mezi člověkem a hmotou a myslím, že to krásně vyjadřuje tento druh umění.“

Stanislav Kolíbal je i autorem památníku prvního rozhlasového vysílání v pražských Kbelích. „Paprsky, které se šíří ve formě různě vysokých a různě dlouhých zdí symbolizují zvuk, který se šíří na všechny strany světa. Považoval jsem to za nejlepší myšlenku jak vyjádřit tuto jedinečnou událost,“ vysvětluje Kolíbal.

autor: pkr
Spustit audio