Pavel Maurer: Pšenice slábne a my s ní. Co s tím?
Spočítali jste si někdy, kolik je dnes na naší planetě hladových krků? Celkem je nás sedm miliard. A všichni musíme denně jíst a pít. Podle statistiky OSN přesto zůstává asi 850 miliónů hladovějících lidí. To znamená, když mají štěstí, jedno jídlo denně.
Zhruba za 30 let nás bude devět miliard. Zemědělští experti si už teď lámou hlavu, jak nakrmí lidstvo v roce 2045. Změny v potravinovém řetězci se nedají dělat ze dne na den. Je to dlouhodobý, promyšlený proces.
Profesor Leihofer z univerzity v Newcastlu evidentně nemá rád umělá hnojiva. Tvrdí, že takzvané agrochemikálie se vyrábějí proto, aby akcelerovaly zemědělskou produkci za každou cenu. Po minulých 40 letech vydatného hnojení se nám prý úspěšně podařilo 2x snížit efektivnost potravin. Příklad: pšenice je kvůli hnojení slabá a polehává při silnějším větru.
Aby tomu nějak zabránili, vědci zbrkle vymysleli, že u pšenice geneticky zmenší stonek, takže nebude vysoká a nápor větru vydrží. Zapomněli ovšem na malý detail, že pšenici se tím pádem také zmenší kořínky a ty nedosáhnou na minerály a živiny v půdě, jak byla pšenice po tisíciletí zvyklá.
Výsledek: zmenší se plod, tedy zrní, je všeobecně slabší a navíc je celá pšenice kvůli vyšlechtění méně odolná proti škůdcům. A my tu modifikovanou pšenici jíme a tiše slábneme spolu s ní.
Dusík a fosfor jsou základní prvky pro chemická hnojiva. Největší jejich zásoby na celém světě jsou prý na Sahaře v Maroku. Takže pokud nevymyslíme, jak podporovat zemědělství bez chemických hnojiv a jiných urychlovačů, bude za pár let celý svět klečet na kolenou před Marokem, aby laskavě uvolnilo své nerostné zásoby, jež nezbytně potřebujeme pro další výrobu umělých hnojiv.
Že by to nešlo vymyslet jinak? Třeba že bychom méně mrhali potravinami nebo že by někdo namísto genetického pitvoření přírody začal používat metody našich babiček a pomohl si přirozenou formou?
