Pavel Maurer: Když jídlo chutná, není třeba slov. Ani na prestižní soutěži
Na prestižní kulinářské soutěži kdesi v Indickém oceánu prý nebylo třeba slov. Vítězila totiž mimika, gestikulace a hlavně špičková gastronomie. Nerozumíte? Pak čtěte dál a dozvíte se mimo jiné i to, jak dopadla vůbec první česká účast na soutěži, jejíž počátky jsou spojeny s jednou tragickou událostí...
Před několika dny se mi podařilo být osobně už druhým rokem přítomen unikátní soutěži šéfkuchařů na ostrově Mauricius. Její princip je jednoduchý. Kuchaři z ostrovů Maledivy, Seychely, Madagaskar a Mauricius jsou tajným losem spárováni s prestižními šéfkuchaři z evropských restaurací, kteří ovšem musí mít alespoň jednu hvězdičku od slavného průvodce Michelin.
Letos byly zastoupeny Francie, Švýcarsko, Itálie, Dánsko, Velká Británie a zcela nově v osmileté historii tohoto festivalu – jako první země z východní Evropy – Česká republika. Zastupoval nás michelinský chef Roman Paulus z Alcronu.
Vlastně i proto vám s hrdostí vyprávím o tomto tak vzdáleném kulinárním festivalu, který se odehrává někde v Indickém oceánu. Jedinečný je jistě i fakt, že festival nese jméno Bernarda Loiseau, slavného šéfkuchaře z Burgundska, který se před deseti lety zastřelil, když zjistil, že mu hrozí odebrání jedné z jeho tří michelinských hvězd.
Zdrcený muž vlastní rukou skonal, ale hvězdy jeho restauraci zůstaly. Jeho životní příběh se později stal částí námětu slavného kresleného filmu Ratatouille. Jeho vdova a spolupracovníci dále velmi úspěšně provozují restaurace a navíc založili zmíněný festival.
Můžete tu sledovat, jak vaří zkušený michelinský šéfkuchař spolu s „ostrovním“ kuchařem. Můžete ochutnávat a hodnotit, jak využívají co nejvíce lokálních surovin.
I místní obyvatelé se občas těžko orientují v obrovské pestrobarevné nabídce nejroztodivnějšího ovoce, zeleniny a koření. Je zde patrný vliv Indie, Afriky, Arábie a kreolských specialit.
Největším překvapením letošního ročníku pro mne bylo, že zvítězila netušená dvojice: nepálský kuchař, který vaří na Maledivách, a jeho evropský partner – chef z Bretaně. Jeden uměl špatně anglicky a druhý pouze francouzsky.
Absolutní vítězové soutěže si na rozdíl od jiných párů během týdenního kuchařského maratónu prakticky vůbec nerozuměli. Jejich společným jazykem se totiž stala mimika, gestikulace a gastronomie. Evidentně nebylo třeba slov. Zvítězily chuť a instinkt. A to mi připadá velmi milé.
Musím na sebe prozradit, že jako člen poroty jsem samozřejmě držel palce našemu šéfkuchaři a jeho okouzlující tmavé partnerce ze Seychel – ale nevyhráli. Samotná účast českého chefa na této mezikontinentální akci však byla pro naši zemi velkou poctou a chuťově nezapomenutelným zážitkem.
