Tohle celoživotní prokletí je jako heroinový syndrom, tvrdí Pavel Maurer o chuťové paměti
Jídlo, to není jen chuť, ale také atmosféra. I díky ní v životě nezapomenete třeba na polévku od babičky. A čím jsme starší, tím nám přijde minulost romantičtější, myslí si gastronaut Pavel Maurer.
Víte, co je chuťová paměť? To je vlastně jistý druh celoživotního prokletí. Náš jazyk, naše bříško a hlavně náš mozek si pamatují, že jednou někde jedli něco skvělého a nezapomenutelného.
Víte, ono to možná ani nebylo tak výtečné, ale v té chvíli se nám do hlavy zapsala nějaká neopakovatelná atmosféra, polibek, láska, příjemný zážitek a my už navždy budeme skálopevně přesvědčeni, že nám to chutnalo a že bychom si to chtěli zase někdy zopakovat.
Třeba dětství, to je jeden z momentů, který se nám celý život vrací zpátky. Čím jsme starší, tím bývá romantičtější a bezstarostnější! Nikdy v životě nezapomenu na zeleninovou polévku ze zahrady mojí babičky. Jako děti jsme musely oškrábat brambory, vyloupat hrášek a umýt mrkev. Už nikdy jsem tak vynikající polévku nejedl! Nebo si to alespoň myslím.
Moje žena zase strávila část svého dětství v indickém městě Rančí. A když občas zajdeme do indické restaurace, kterých je v Čechách už docela dost, úplně zjihne. Všechny problémy máme spolu hned vyřešeny. Když před ni postaví kuře tandoori, placku čapátí nebo cizrnu, je úplně naměkko. Vybavuje si nezapomenutelné vůně a usmívá se na všechny kolem sebe.
Kamarád Merta mi zase jednou říkal, že žil s rodiči několik let v Bejrútu, tedy ve městě proslulém fantasticky chutnou kuchyni. Nejvíc mu prý chyběly párky s kremžskou hořčicí!
Když jsem před 25 lety přijel do Saigonu, první otázka na letišti byla: „Máš s sebou český chleba?“ Chuťová paměť na tmavý chléb s propečenou kůrčičkou se rovnala heroinovému syndromu. Po několik letech života v jiné kultuře byli lidé schopni platit zlatem za zlomek domácí pochutiny, kterou si pamatují jejich chuťové pohárky.
Teď už jistě chápete, proč Italové chodí u nás do pizzerií, proč koncentrace nejlepších korejských restaurací je kolem Nošovic, kde je továrna na jejich auta, proč Vietnamci mají všude svá bistra a proč se v mnoha světových metropolích nachází pověstný China Town. Chtějí jen svá autentická jídla. Chuťové vzpomínky se nám totiž nikdy z hlavy nevypaří.
