Bio, nebio. I bez nálepek poznáte králíka, který žil v přírodě, tvrdí Pavel Maurer
Před několika lety jsem jedl na ostrově Ischia nejlepšího králíka na světě. Na celém tomto nevelkém ostrůvku, který si možná pamatujete podle slavného filmu Nebožtíci přejí lásce, je spousta restaurací, kde vám připraví dobrou pizzu nebo ryby na desítky způsobů. Jen jediný podnik se však pyšní tím, že má na jídelním lístku - pouze - divoké králíky, které chová na okolních lukách a pastvinách. Králíci chutnají skvěle mimo jiné právě proto, že se celý den krmí bylinkami a místní travou a mají dostatek volného pohybu.
To mne přivádí k tématu biofarem, protože ne každý zemědělec, který pracuje v ekologickém režimu, stojí o to, aby byl označován nálepkou „bio”. Na celém světě máme dnes přes dva miliony biofarem a toto číslo stále roste.
Pro vaši představu - v Česku je více než čtyři tisíce biofarem. Ve srovnání s ostatními zeměmi v Evropě zaujímáme docela slušné postavení, lepší než třeba Itálie nebo Slovensko. Zajímavé a přitom logické je, že největší plochy půdy v ekologickém zemědělství se nacházejí v pohraničních okresech Jihočeského, Plzeňského, Moravskoslezského, Karlovarského a Ústeckého kraje.
Bruntál, Cheb, Tachov - tam to jede ne snad proto, že by měly nejlepší půdu - ale právě naopak - protože tam jsou podmínky pro zemědělce nejdrsnější a nejtěžší. Jsou to místa, o něž de facto konvenční zemědělci nemají velký zájem. Dominují tu travní porosty, pastviny a pole, kde se daří pěstovat třeba špaldu, tvrdou pšenici, oves, žito, pohanku, proso, dýně a různé nenáročné byliny.
Kromě skotu, ekologičtí zemědělci chovají ovce, kozy a koně. Vše je proti konvenčnímu, velkému zemědělství jakoby trochu naopak: prasata, drůbež, pšenice, řepka - to jsou hity konvenčního zemědělství. U ekozemědělců, kteří pracují na horských pastvinách a neúrodných úhorech, je zaměření úplně jiné. I to je možná logický argument, který bychom měli mít na zřeteli, když hodnotíme, co je to vlastně bio. Mimo jiné je to totiž produkt kvalitní a navíc vyprodukovaný ve ztížených podmínkách, což se počítá.
Největší bariérou nakupování biopotravin je totiž nejen cena, ale i důvěra. Zákazník v obchodě a často ani na talíři nevidí ani chuťově necítí rozdíl mezi „bio a nebio“ a často má pocit, že jde jen o reklamní trik. Na druhé straně, namažte si někdy kvalitní žitný chleba čerstvým máslem z farmy nebo si dejte králíka, který žil a jedl, jak to má v přírodě být. A pak posuďte sami, jak vám chutná?
