Co jedí turisti v Česku? Jen ošizené šlichtičky v laciných hospodách, myslí si Pavel Maurer
Praha patří mezi města, která táhnou turisty. Ti chodí po památkách a také pijí české pivo. Ale co jedí? Dají si svíčkovou jako od maminky, nebo mají smůlu a ochutnají ošizenou „šlechtičku“, jak tvrdí Pavel Maurer?
Většina turistů má většinou přesně nastavený program: Hradčany, Karlův most, orloj, Královská cesta, případně Tančící dům. Když jsou malinko náročnější, nechají se odvézt na Karlštejn, do Českého Krumlova, nebo dokonce do Telče.
Cvakají fotoaparáty, miniaturní kamery běží na plné obrátky. To zaznamenávají obrazy z cest, které už byly pořízeny milionkrát.
Mě však zajímá, co při té kráse a historickém okouzlení z naší země vlastně jedí? Obávám se totiž, že si většinou bohužel „pochutnávají“ na našich podivných delikatesách v laciných hospodách, kde jsou průvodci předem dohodnuti. To znamená, že do celkové útraty, kterou turista uhradí, je zahrnuto jídlo zdarma pro průvodce a řidiče autobusu a někdy i nějaké „money back“ pro cestovní agenturu za to, že si skupina vybrala právě tento podnik.
Co asi, po odpočtu všech zmíněných propagačních nákladů, zůstane na tvorbu typické české pochutiny? Jaká zhůvěřilost nakonec přistane na talíři naprosto zmatených a ničemu nerozumějících Číňanů, Italů nebo Korejců a Rusů? A to jsem je nejmenoval náhodou, protože právě tyto národy tvoří spolu s Němci nejaktivnější návštěvníky naší země.
Co myslíte, že dostanou? Kvalitní svíčkovou jako od maminky? Nebo švestkové knedlíky s mákem? Ani náhodou. Většinou jen ošizené „šlichtičky“, co nemají s poctivou českou kuchyní nic společného. Obvyklý názor návštěvníků naší krásné země je, že památky jsou super, pivo vynikající, ale o jídle raději zdvořile pomlčí.
O to víc mě těší, že se v Praze urodila skupinka osvícených, kteří nabízejí průvodcovské služby v oblasti kvalitní gastronomie. Přivádějí turisty do romantických kavárniček, kvalitních hospůdek, které jsou typické, autentické a mají šmrnc.
Turisté tak ochutnají základní delikatesy, například tvarůžky, matesy, pivní sýr nebo utopence. Toho utopence bych raději nepřekládal do jiných jazyků. Je to trochu překladatelský oříšek a mám zkušenost, že jej pak cizinci nechtějí ochutnat. Jiný kraj, jiný mrav.
Tyto ojedinělé „gastronautické“ skupinky pochopí, jak vynikající je knedlo zelo vepřo, otestují třeba naše taliány (to je něco pro Italy) nebo buřty (o ty se zajímají Němci). Číňané kupodivu velmi ocení některé naše čínské restaurace, jež vaří velmi originální kuchyni z jiných kantonů této obrovské země. A tak se jim někdy nečekaně přihodí, že uprostřed Evropy ochutnají domorodci ze Šanghaje prvně v životě například ujgurskou kuchyni. To je na Prahu dost kuriózní zážitek, že?
Jsem šťastný, že naše překrásná země už nabízí nejen okouzlující gotiku a baroko, ale také poctivou svíčkovou na smetaně nebo kvalitní husičku v šouletu. Tak turisti, bon appétit!
