Gastronauti, braňte se! Pavel Maurer popisuje, jak nemá fungovat nóbl restaurace
Včera jsem byl na večeři v jedné trochu nóbl restauraci a věřte mi, že už tam asi nikdy více nevkročím. Je to zvláštní – v životě se potkáváme s tolika krásnými projekty, které jsou skvěle nastartované, a potom stačí pár hloupých kroků a vše se zhroutí jako domeček z karet.
Tenhle kulinářský „skvost“ má tolik bonusů, že je až k nevíře, jak je snadné to všechno zkazit díky lidské chamtivosti, aroganci, hlouposti a neumětelství. Restaurant má romantický výhled na řeku, dá se sedět uvnitř i venku, jeho poloha je tak trochu bokem, ale přitom dobře dostupná, takže ideální pro náročnější hosty, kteří chtějí být blízko centra a přitom nezakopávat o davy turistů.
Restaurace nabízí zajímavé, krátké a kreativní menu a její prestiž je podpořena známým šéfkuchařem. Co víc si může člověk přát? Já bych si tedy přál jen jedno: aby to v takovém podmanivém a docela drahém podniku prostě jen a pouze fungovalo.
Když mi přinesli na tácu nabídku čerstvých ryb, málem jsem omdlel zápachem rybiny. Mořský vlk, pražma, kambala i ryba sv. Petra – všem už lezly oči z důlků, jak toho měly hodně za sebou. Dokonce i můj spolusedící vykuloval oči, ovšem to bylo pro změnu přímo na mne, abych nedělal scény… A tak jsme si raději vybrali nějakou drůbež.
Pak nám přinesli víno – jedna sklenka celkem běžného italského bílého tu stojí asi 140 korun. To není málo! Číšník mi nalil zbyteček z lahve, ale viděl, že mu ještě něco chybí a jal se otevírat další láhev, že mi to tedy nějak dolije do kýžené míry jeden a půl deci. To už jsem nevydržel a požádal jej, zda bych za ty peníze mohl mít sklenku nalitou pouze z jedné láhve a ne žádný zbytkový mix.
Číšník obrátil oči v sloup, neřekl ani pardon a nalil mi tedy novou sklenku. Nejspíš za trest jsem dostal sotva deci a nějaký milimetr navíc, ale neměl jsem už sílu to nechat přeměřovat. Pak přišel s další lahví bílého a ta byla zase pro změnu teplá. Teprve na požádání odnesl víno na chvíli do ledu. Byli jsme asi jeho nejodpornější hosté za celý večer.
Obzvláště já jsem byl nepříjemný, sám jsem se na sebe trochu zlobil. Bylo mi smutno a zároveň jsem začal být hnidopich, nevěřil jsem už ničemu a sledoval každý detail: jestli je dobře umytá vidlička, zda jsou na toaletách papírové ručníky, kolik gramů salátu je na talíři a jestli v něm náhodou neleze housenka. Propadl jsem totálnímu stihomamu.
Nejhorší restaurace na světě totiž, podle mého názoru, není ta nejšpinavější, kde mají tuctové jídlo a unavený personál, ale nejhorší podnik na světě je pro mne ten, který si hraje na vysokou gastronomii, a přitom vás obírá a šidí na každém detailu přímo před vašima očima. A když je přistihnete při činu, tváří se, že vše je vaše chyba. Tak tudy cesta nevede. Gastronauti, braňte se!
