Glosa Pavla Maurera: Méně na mnoha talířích může znamenat víc než moc na jednom
Každý národ tomu říká jinak, ale nejoblíbenější a často nejtypičtější způsob stolování je v mnoha zemích podobný. Hodně malých misek na stole s různými delikatesami, o něž se dělí všichni. Nikdo tak nemůže závidět druhému co má na talíři a ani nemůže být zklamán, že si špatně objednal a zrovna mu to jeho jídlo moc nechutná.
Na stole bývá celá paleta chutí a dobrot, ať už studených, kyselých, sušených na mořském vzduchu, uzených, nakládaných nebo pečených, vařených, čerstvých či fermentovaných. Vše je k mání a každý si může něco ďobnout podle okamžité chuti. Je to rozmanité, pestré a velmi oblíbené. Má to v sobě i jistý druh společného ducha, sblížení osob i kultur. Jsme u jednoho stolu, pozorujeme jak kdo jí, jak je kdo hamižný, hltavý a nebo naopak jak si jiný bere střídmě právě tolik, aby zbylo i na souseda. Někdo mluví s plnou pusou, zatímco jiný se soustředí na to, co v ní právě má, další je ponořen pouze do sebe a do jídla, zatímco jinému vyhovuje neustále komunikovat se svým okolím a dělit se o své gastronomické zážitky.
Čím dál, tím víc se ve světě prosazuje tento druh společného stolování, kterému se anglicky říká „sharing”, španělsky „compartir” a česky „podělit se”. Není to na naší planetě nic nového, ale je to pěkné. Je to způsob stolování, který je dnes vidět i v těch nejlepších podnicích. Hosté se chtějí dělit o všechna jídla a nápoje proto, aby si mohli vše ochutnat na jedno sezení, ale také proto, že mnohdy tento způsob konzumace bývá v konečném součtu lacinější. A to jistě není od věci. A navíc - společné stolování přináší zážitek jistého sociálního sblížení - takový malý Facebook u stolu.
Naši prapředkové se přece dělili o každou mamutí kost nebo ocucaný kořínek, to, ve středověku se dlabalo z jedné mísy nebo tak říkajíc „z ruky do huby” a byla to historická nutnost. Dnes si už můžeme pořídit otáčecí čínský kulatý stolek, objednat španělské tapas, arabské či řecké meze, ruské zakuski, sushi a sashimi, společný horký stůl teppanyaki nebo rozmanité švýcarské fondue.
My Češi však máme ve zvyku servírovat jeden velký talíř, plný jednoho jídla. A o tenhle svůj talíř se dost neradi s někým dělíme, kromě toho, že u stylu našeho stolování to ani moc nejde. Možná se časem poučíme, že méně na mnoha talířcích může znamenat ve finále více než moc pouze na tom jednom velkém talíři.
