Glosa Pavla Maurera: Připlatit si za jídlo? Vyšší kvalitu za vyšší cenu vám nikdo nezaručí

3. únor 2018
Glosa Pavla Maurera

Uličky plné restaurací a hospůdek u nás najdeme na každém větším městě i na několika desítkách metrů se přitom mohou ceny jídel, které podniky nabízejí, opravdu výrazně lišit. Někdy si můžete dát polévku za 200 korun, nedaleko za desetinu ceny.

Miluji ulice s restauracemi a hospůdkami, kde jsou extrémní rozdíly v jídle, ale i v cenách! Omlouvám se všem vesnicím a menším městům, že budu pragocentricky zmiňovat pouze příklady s hlavního města. Ale snad mi prominete, protože i já cítím jako vesničan: Narozen v Hranicích na Moravě, žil jsem v Prostějově, Kroměříži, Krnově, Slavoníně a pak v Praze 10, 5, 6 a nakonec 7 v takové odlehlejší části, kde je to prakticky stejné jako na vsi.

Takže odpusťte bývalému venkovanovi, že teď to bude chvíli o Praze. My tu totiž máme takové uličky plné hospůdek a restaurací, bister a občerstvoven, kde si na pár metrech můžete dát prakticky všechno na co si vzpomenete. Například poblíž Strossmayerova náměstí je ulička dlouhá 100 kroků.

Je tam specializovaná prodejna luxusních čokolád a zákusků nebývalé kvality, hned vedle je taková malá vinotéka s pár židlemi i na stojáka a o kousek dál je americky laděná hamburgrárna. Naproti se pak nachází vegetariánská až někdy veganská jídelna a hned vedle ní velmi zamřelá hospoda, která by v dobách minulých asi patřila do IV. kategorie.

Všichni na té stometrové ulici vedle sebe žijí a relativně prosperují. A jací jsou? Tak u vegetariánů je bufet s tácky, a bohužel sortiment je už několik let úplně stejný, stejná zelenina, tofu, omáčky, absolutní nuda, ovšem pořád plno! Co se týká té zamřelé hospůdky, když jdu večer kolem, trochu se mi točí hlava, prosekávám se na chodníku kouřovou clonou, nicméně typický český jídelní lístek zní dobře cenově i obsahově.

Nevýhodou je, že když si tam dáte oběd, můžete hodit celé svoje oblečení rovnou do pračky. Vinařství i hamburgrárna, myslím, trochu bojují s konkurencí, která je všude kolem. Ale fungují! V Praze 1 zase, poblíž Betlémské kaple, je pak náměstíčko, kde si dáte na jednom rohu polévku za 29 korun a na druhém musíte připlatit jednu nulu navíc, tedy za 290 Korun.

Na dalším rohu vám udělají misku špaget za tři stovky, ovšem zaručeně bez glutamátů a z dobrého zrna! Kdo ví? Je to jen na nás! Sklenice piva je v centru k mání za 30, 40, 50 ale také 90 korun. Přejdete ulici a ušetříte padesátku na jednom pivu! A v jídle třeba i pětistovku.

Záleží však na kvalitě. A ta se pozná pouze dlouhodobým průzkumem, ochutnáváním a naší opatrností. Proto mám rád zmíněné ulice, kde si na pár metrech můžete vybírat mezi několika pohostinskými lokály. Nikdo vám ovšem nezaručí, že za vysokou cenu vždy obdržíte také vysokou kvalitu! Takový je život! Francouzi říkají: „C’est la vie!“

autor: Pavel Maurer
Spustit audio