Jsou chutě, které si pamatujeme celý život. Jaké byly v dětství ty vaše?
Spousta jich vzniká při jídle v dětství, například u babičky a dědečka. Co nejbizarnějšího v životě jedl Pavel Maurer? Každý očekává, že bude vyprávět o moučných červech smažených na másle, hadích kroužcích na česneku, čolcích a vařených medúzách nebo o smrtelně jedovaté rybě Fuga. Ano, to je pravda.
To vše a někdy ještě exotičtější delikatesy jsem skutečně okusil. Ale v mé chuťové paměti se hluboce ukrývají mnohem banálnější a lokálnější pokrmy. Můj strýc z jihomoravské vesničky Pavlice byl z rodiny kulaka. Já jako dítě jsem jej ovšem zažil už jako pracujícího zemědělce v socialistickém JZD. Strýc vždy poctivě a těžce dřel, ať na svém, či na státním.
Doma měli s tetou dvě prasátka, ovce, drůbež a obdělávali menší políčko. Nikdy nezapomenu na obložené chleby, co připravoval mně a bratranci ke svačině.
Velký tlustý krajíc namazal domácím prasečím sádlem se škvarkama, na něj nakrájel plátky vařeného vejce, pochopitelně od svých slepic, nahoru jemně položil plátek kyselé okurčičky a ještě, když mu zbyl čas, posypal ten skvostný obložený chléb na drobno nakrájenou červenou cibulkou. Vše bylo domácí provenience a ta chuť, ta se mi už nikdy nepodařila napodobit.
Chuťový příběh číslo dvě:
Se sestrou jsme jako děti jezdily s naší olomouckou babičkou na prázdniny na samotu na Hůrkách, kde byl statek plný dobytka a kde vládl náš další strýc, který byl poměrně nevrlý a nervózní. Jeho jméno si už ani nepamatuji. Jedno však nezapomenu nikdy. Když jsme jako děti obzvláště zlobili, dal nám do ruky hrudku práškového cukru a rajče. A to jsme se mohli ujíst, jak nám tahle smrtící kombinace ohromně chutnala.
Poslední gastronomický úlet, který vám chci odhalit, tak to je recept ode mě. Když jsem byl doma sám, miloval jsem sednout si k televizi a jíst bílý rohlík namazaný máslem a přikusovat k němu tabulku hořké čokolády. Svoje děti už jsem to raději neučil. Asi bych dnes z těchto tří vzpomínek nejraději vrátil tu první.
Chléb se sádlem, cibulkou a vajíčkem. Ovšem pouze v tom případě, že by byl výhradně z ingrediencí, které si sám vypěstuji, naložím, vychovám, zpracuji a připravím. Ono to totiž výtečně chutná také proto, že náš mozek všechno dobře vyhodnocuje.
On ví, že každý kousek cibulky nebo i ten posolený škvarek či okurka musely nějak vzniknout. Někdo zasadil, okopal, zalil nebo nakrmil a pak šetrně porazil, umyl, vyčistil, vyškvařil a zavařil. Po takové individuální a osobní práci vše chutná úplně jinak, protože naše pusa a mozek moc dobře vědí, co je opravdu dobré, kvalitní a co nestojí ani za zlámanou grešli.
