Mají neskutečný apetit a nepohrdnou bazalkou. Jak Pavel Maurer bojuje se slimáky?
Každé ráno vyjde Pavel Maurer na svou zahrádku, rozhlédne se a začne sbírat. Ne však úrodu, ale slimáky, se kterými neúnavně bojuje.
Před několika lety jsem četl horor o tom, jak se přemnožili zahradní slimáci a nakonec sežrali celý Londýn. Už si nepamatuji všechny podrobnosti tohoto thrilleru, ale dnes ráno jsem na své miniaturní zahrádce sebral do kbelíku 74 hnědých vypasených slimáků. Hádejte, na co jsem při tom myslel?
Tenhle druh je neobyčejně agresivní, žravý a pochopitelně se nesmírně rychle množí. Je hermafrodit, takže s oplodněním nebo sháněním samičky nejsou žádné starosti. Ve stínu mého zeleného salátu se potkají dva slimáci, vzájemně se oplodní a žerou dál vše, co se připlete do jejich slizké cesty. Nejvíc jich nacházím samozřejmě po dešti.
Jak to souvisí s gastronomií? Zásadně. Mám totiž oprávněnou obavu, že pokud se nebudeme slimákům bránit, sežerou nám všechnu zeleninu a pak se pustí klidně i do nás. Jejich apetit je neskutečný. Na mém malém zeleninovém záhonku si zatím ještě vybírají. Spíše jim víc chutná křehká paprička než okurky. A pokud si mají vybrat bazalku, tak raději zelenou. Když ji sežerou, nepohrdnou tou fialovou nebo nějakým řepným lístkem.
Tenhle strašlivý slimák se jmenuje plzák španělský. Jeho další konkurenční výhodou je, že nemá přirozené nepřátele. Prý chutnají snad jen jistému druhu indických kachen a prasatům. Jenže ty se mi na zahrádku nevejdou, kromě toho by nejspíš hned zkonzumovali všechny plodiny a slimáky si nechali jako dezert.
I když jsem v jádru upřímným ochráncem zvířat, každé ráno lovím slimáky na zahradě. Jsem nemilosrdný. Když dokončím svou smrtelnou misi a zavřu plastovou bedýnku plnou slimáků, žádného nepřidávám.
I když třeba ještě nějakého zahlédnu v trávě, nechávám jej žít, abych zachoval koloběh života v rovnováze. Také si trochu vylepšuji svědomí. V případě těchto slizkých slimáků mám dojem, že přírodní rovnováha byla značně narušena v neprospěch lidí.
