Pavel Maurer: Postávám na WC a číhám, jestli někdo půjde dovnitř...

7. září 2013
Glosa Pavla Maurera

Jak k sobě patří dobrá restaurace, chutné jídlo a sociální zařízení? Pavel Maurer připomíná staré pravidlo, podle kterého to v kuchyni vypadá podobně jako na WC. Jenže i v nóbl restauracích vás může leccos zaskočit.

Dnes se budu věnovat záchodům. Možná vám na první pohled nepřipadá toto téma příliš vhodné v rámci kulinářských glos, ale buďte si jisti, že sem patří. Návštěva krásného, voňavého WC, nebo naopak hrůzný zážitek ze špinavé, páchnoucí a neuklizené žumpy může totálně změnit váš pohled na restaurační zařízení.

Hned na začátku tedy připomínám staré pravidlo, že jak to vypadá na „sociálce“, tak to většinou velmi podobně vyhlíží i v kuchyni.

Čtěte také

Když jdu na WC, mám většinou velký problém s osvětlením. Nedávno jsem vstoupil na toaletu v jedné nóbl restauraci a světla se začala jedno po druhém automaticky zapínat tak, jak jsem procházel velkorysým prostorem až ke svému kýženému místečku. Líbilo se mi to. Jenže pak najednou všechno zhaslo a tma jako v pytli. Nevím jak vy, ale když jsem na WC, ať už nakrátko, nebo na delší dobu, vždy nastane chvíle, kdy se pár vteřin vůbec nehýbám.

A to je kritický moment, který občas fotobuňka vyhodnotí tak, že už v místnosti nikdo není, je tedy třeba šetřit energii a zhasnout. V takovém případě se začnu rychle nějak klátit nebo mrskat, aby se rozsvítilo. Pokud jsem ovšem v prostoru WC, kde mě paprsky fotobuňky neregistrují, mám smůlu. Nic nevidím, tápu po zdech a modlím se, abych neuklouzl.

Pak jsou také záchodky bez šetrných fotobuněk, které vám nabízejí pouze osobní styk s vypínačem. To určitě také znáte, ne? Moje situace je následující – otevřu dveře WC, všude tma, šátrám tedy s odporem po stěnách, až najdu většinou upatlaný nebo alespoň zvlhlý vypínač. S odporem rozsvítím, jdu si umýt ruce. Vykonám, co je třeba, a zase si jdu umýt ruce.

Čtěte také

Pak u vypínače přešlapuji a rozjímám. Mám zhasnout, šetřit energii a mít znovu špinavé ruce? Nebo mám nechat rozsvíceno, čímž sice potěším příštího návštěvníka, ovšem na druhé straně nebudu šetřit energii a přírodu? Babo, raď!

Mám takový trik. Postávám na WC u dveří a číhám, až někdo půjde dovnitř. On bude mít rozsvíceno a já rychle proklouznu ven, aniž bych se musel dotknout upatlaného vypínače nebo kliky. Jenže to většinou funguje jenom na frekventovaném letišti nebo v multikině po skončení filmu. V restauracích byste takhle mohli čekat třeba půl hodiny.

autor: Pavel Maurer
Spustit audio