Pavel Maurer radí, kam zajít na oběd a kterým restauracím se raději obloukem vyhnout
Víte, kde nikdy nejíst? Víte, jaká jsou nepsaná pravidla pro zapovězené restaurace? Jak se máte vyvarovat zrádných podniků, kde na vás lstivý personál chystá nějakou kulinární léčku? Jak máte poznat hospodu, kde vám podstrčí rybu, která už měla dávno plavat v odpadním kanálu, nebo slepici na hranici života a smrti?
Nebo jak poznáte, že obyčejná pizza byla připravena z prošlé mouky, z náhražkového sýra a vyjetého oleje, který nezavadil o olivu ani omylem? Jak tohle všechno má nebohý strávník znát? Vždyť spousta jídla vypadá na pohled velmi lákavě a my si přece s sebou nemůžeme do restaurace nosit detekční zařízení, laboratorní pipety a nejrůznější kontrolní měřidla! Jdeme se prostě jen najíst a očekáváme kvalitní pokrmy a slušný servis.
V nastávající prázdninové době bude mnoho z nás ve velkém pokušení ochutnat různé cizokrajné speciality, trochu se dovolenkově uvolnit a prostě si užít. Já pochopitelně nemám dokonalý recept na rozpoznání podezřelých podniků, ale rád se s vámi podělím o pár pravidel, která se snažím dodržovat.
Tak za prvé: vyhýbám se restauracím, kde mají vyvěšená jídla na fotografiích. Výjimkou snad můžou občas být pouze asijské podniky, kde to ani jinak nejde. Naopak mě přitahují ty hospůdky, kde mají denní menu psáno rukou na tabuli, nebo kde vám to prostě odvyprávějí z hlavy. To je zvykem na vesnicích třeba v Itálii a Řecku.
Za druhé: úplným obloukem míjím takzvané pouliční naháněče, kteří mi mávají u nosu jídelním lístkem a naznačují ve všech jazycích, že mají nejúžasnější speciality v širokém okolí. Kupodivu jim na to kdejaký turista skočí, protože mají často výrazně nižší ceny než okolní podniky. Z čeho asi vaří?
Za třetí: nechodím do restaurací, kde je příliš plno! Možná vaří skvěle, ale ten nápor většinou nestíhají a v kuchyni asi bude totální zmatek. Raději takové podniky navštěvuji mimo nejžádanější časy. Personál je v klidu a věnuje vám větší pozornost.
Za čtvrté: nedržím se vždy pravidla, že nejlepší hospůdka je ta, kam chodí místní obyvatelé. Lokální delikatesy vesničanů třeba v Andalusii, v Provence nebo v Kalábrii totiž někdy bývají na hranici naší chuťové tolerance.
Ještě pár rad bych měl, ale vzhledem k času nakonec doporučuji řídit se především vlastním nosem. Vnímejte už na chodníku přitažlivé vůně anebo odpudivé pachy. A když už se do něčeho nakonec zakousnete a ono vám to nechutná, raději oželte peníze a nechte to být. Naše pusa totiž většinou nikdy nelže!
