Tahle pravidla business obědů by měl znát každý, myslí si Pavel Maurer
Business lunch nebo také pracovní oběd je svébytná disciplína stravování, připouští Pavel Maurer. Během své praxe se naučil některá pravidla, která je lepší dodržovat.
Určitě jste všichni už někdy slyšeli anglický výraz business lunch. Česky se tomu říká pracovní oběd a znamená to, že se nejdete najíst s někým, koho právě milujete nebo kdo je jinak blízký vašemu srdci. Jdete na oběd s někým, s nímž máte spíše obchodní nebo pracovní vztahy a chcete jen vaši schůzku udělat příjemnější, projevit větší úctu, případně jste v časové tísni a takhle spojíte příjemné s užitečným. Jíst se přece musí, i když máte práce až nad hlavu.
Slyšel jsem za svůj život spoustu pravidel, co se má dělat při pracovním obědě a čeho bychom se měli určitě vyvarovat. A taky jsem těch business obědů, večeří a snídaní mnoho zažil. Řeknu vám některá moje pravidla, jejichž platnost jsem si ověřil na vlastní kůži a která často kolidují se zásadami etikety či dobrého obchodního chování.
Když přijdu pozdě na oběd, je to smůla, ale ne nezdvořilost. Každý může píchnout pneumatiku, tramvaj může mít zpoždění, nebo vám onemocní dítě. Pokud to druhá strana bere jako urážku majestátu, není to pro mne dobrý klient.
Výběr restaurace je důležitý. Osobně preferuji málo hluku, žádnou muziku, zdvořilejší personál, intimnější prostředí a ne příliš exotickou gastronomii. I tohle všechno se dá pokazit, když ten den dá výpověď šéfkuchař, nepřivezou maso nebo uteče pět číšníků ke konkurenci.
Business klientela většinou už viděla a zkusila všechno, nebo si to alespoň myslí. Proto zvu ty největší osobnosti do naprosto normálních podniků, které mají nádech lokálního charakteru a jsou spolehlivé standardním výkonem.
Dopředu si zjišťuji, jestli jsou mí hosté vegetariáni, vegani, alergici, celiaci a podobně. Jinak může dojít k problémům. Někteří lidé však naopak rádi zkouší novinky a experimentují, zvláště když to platí protistrana.
Konečně jsme u placení účtu. Mnohokrát se mi stalo, že mě někdo pozval na pracovní oběd. Vzal si tedy můj čas, většinou mi vyprávěl něco, co zajímalo spíše jeho než mě, a když přišlo k placení účtů, najednou se mu chtělo na záchod nebo tak dlouho šátral v kalhotách po peněžence, až jsem to raději zatáhl sám. Tak takhle by pracovní oběd určitě končit neměl, totiž že ten, kdo jej organizuje, ve finále čeká, že to zaplatí nějaký jiný trouba u stolu.
