To, co chutná nám, chutná většinou i zvířatům. A musíme se podělit, zdůrazňuje Pavel Maurer
Kukuřice je plodina, která dost zásadně ovlivňuje celý americký potravinářský, ale i ostatní průmysl. Nedozírné lány této plodiny, které tam, podle mého názoru, vysázeli pod tlakem peněz, již mnoho let trápí brouček jménem bázlivec kukuřičný. Žere a žere a ničí miliony tun kukuřice!
Přezdívají mu ne náhodou „miliardový brouk“, protože rozsah jeho škůdcovství je počítán v těchto kategoriích. Je opravdu velmi nebezpečný a úplně nejpodstatnější informace o něm je, že je rezistentní. Časopis American Scientific uvádí, že kdykoli na něj vědci vymyslí nějakou past, postřik, jed nebo další genetický klon kukuřice, tak se za pár let všemu rychle přizpůsobí a dál devastuje a ničí.
A tak věda investuje stovky milionů, aby bázlivce kukuřičného zase nějak zaskočila, jenže on je zatím nezničitelný. Nevím, kdo mu dal tak pitomé jméno – bázlivec, když on tedy evidentně bázlivý vůbec není. Ten, kdo se přizpůsobuje mnohem hůře všem těm postřikům a geneticky modifikovaným potravinám, to jsme my – lidé, kteří konzumujeme kukuřici v tolika produktech, že si to možná ani nedokážeme představit.
Jen tak pro vaši stručnou informaci – kukuřice je obsažena třeba v kole, ve sladkých limonádách, v čokoládě, zubní pastě, mléce, majonézách, sirupech, whisky, brambůrkách, houskách, dokonce i v bateriích našich telefonů je částečně obsažen nějaký kukuřičný derivát. Lidé mají tuhle plodinu opravdu ve velké oblibě, ovšem brouček jménem bázlivec kukuřičný ji má také moc rád.
Je celkem logické, že každý jed, každá genetická úprava kukuřice zabije několik generací bázlivce, ale co to dělá s námi? Vždyť i my to v nějaké formě konzumujeme. Ať mi nikdo neříká, že ani troška z těch protibroučích svinstev se nějak nepropašuje do našeho organismu? Když to zabíjí živého miniaturního tvora, ať mi nikdo netvrdí, že to po milimetrech nezabíjí také nás?
Dříve farmáři střídali na poli kukuřici, pšenici, vojtěšku, čirok a oves, ale dnes je to pouze kukuřice a sója. Bázlivec si v této předvídatelné monokultuře úplně lebedí. Je připraven na vše, chutná mu a rozmnožuje se jako o závod!
Tohle všechno se děje v Americe, takže vás nechci strašit. U nás v malé Evropě máme pole menší a bázlivcům kukuřičným se tu zatím nedaří. Ale kdo ví, co přijde? Každopádně se musíme smířit s faktem, že to, co chutná nám, chutná většinou i zvířatům. A tak je potřeba hledat co nejšetrnější možnosti, jak se nějak rozumně o všechny ty potraviny podělit.
