V newyorské restauraci servírují létající předkrmy
Dokážete si představit, že vám pečení holubi létají přímo do úst? Možná to zní nereálně, ale věřte, že už i Pavel Maurer vyzkoušel létající jídlo. Jak mu chutnalo?
Představte si, že jsem viděl létat jídlo samovolně ve vzduchu. A neměl jsem halucinace ani vidiny pomateného gurmeta. Viděl jsem létat jídlo. A ne jednou. Poprvé jsem tomu nepřikládal velkou pozornost, ale musím přiznat, že se mi ten efekt líbil.
Bylo to před lety v jedné japonské restauraci v Praze. Podávali tam rybu s omáčkou. Když přinesli talíř, bylo patrné, že tak asi půl centimetru nad rybou lehce levitovaly tenké a téměř průsvitné chipsy z tuňáka. Jak ryba pomalu chladla, křehoučké lupínky zvolna a decentně přistávaly zpět na talíř.
Bylo to krátké, velmi efektní a i pro mě, který jsem měl z fyziky vždy nejméně trojku, celkem logicky vysvětlitelné. Lehounké chipsy byly nadnášeny teplem, které vycházelo z pečené ryby.
Jenže nedávno jsem viděl neuvěřitelné záběry, na nichž létají a různě se ve vzduchu otáčejí celé bloky jídla. Šéfkuchař, který to předváděl, měl velké brýle, inteligentní výraz a vypadal spíš jako mladý asijský Einstein než jako kuchař.
V jeho restauraci Morimoto na Manhattanu podávají předkrm na jakémsi létajícím talíři. Vše je vymyšleno na bázi vodičů, magnetismu a asi hlavně na chuti se trochu pobavit. Jídlo létá, různě se otáčí a hosté jsou jako u vytržení.
Co bych vám k tomu řekl? Samozřejmě mě okamžitě napadlo oblíbené přísloví z pohádky, že si počkám, až mi budou „pečení holubi létat přímo do huby“. Létající jídlo považuji za hračku, rozptýlení, kratochvíli, která má okouzlit nebo má z kapsy vytáhnout ještě víc peněz při návštěvě restaurace.
Nenašel jsem zatím jediný argument, že když se jídlo vznáší a poletuje nad talířem, tak i lépe chutná. To, aby mi létali zmínění pečení holubi přímo do huby, zatím žádný podnik nikde na světě nenabídl. Bez práce nejsou koláče. A jinak to nejspíš nikdy nebude.
