V rodinné atmosféře chutná líp než v luxusním mezinárodním řetězci, doporučuje Pavel Maurer

V jedné malé pekárničce, kavárničce v centru Prahy, je na černé tabuli bílou křídou ručně napsáno, jak to tam všechno chodí. Cituji: Jak se dostane “študák, znalec, poctivec nebo třeba švihák” na váš stůl? Pro vaše vysvětlení, vážení posluchači to jsou názvy některých místních lahůdek.

A teď následuje vysvětlení: Ještě za tmy pečivo upeče Zdenička. Než vychladne, připraví si pomazánky. Ljuba nachystá zeleninu, opláchne saláty. Pak nastává hotový koncert: Řežeme, mažeme, vážíme, plníme, aranžujeme, skládáme, vezeme a vykládáme…S úsměvem vám je pak po celý den předávají: Martina (její smích slyšíte i za rohem), Zita (ještě chvilku a vlasy bude mít delší než Lucina), Danča (Blonďatá hlava, ale ne blonďato v hlavě), Janča (zkušený nováček), a Lucka (která to má celé na svědomí).

Tenhle nenápadný a vybavením celkem dost úsporný a jednoduchý podnik se nachází, jak už zmínil, v samém centru Prahy a řekl bych, že každý den musí svádět s okolní konkurencí boj o zákazníka. Blízko kolem nich je hned několik dalších kaváren, pekáren či lahůdkových občerstvení, jež jsou vzdáleny maximálně 2 minuty chůze.

Nabízejí velmi podobný sortiment, třeba obložené housky, dorty, pečivo sladké i slané, croissanty, kávu a tak, navíc vypadají většinou velmi trendově a je vidět, že investor nemusel šetřit na interiéru ani prostoru. Něco jim však chybí.

V angličtině se tomu říká the human touch, česky bych to přeložil jako dotek člověka, osobní přístup, ale klidně i srdce na dlani. Neprověřoval jsem sice v tomto milém podniku chemické složení místních povidlových buchet, ani jsem nedělal rozbor konzervantů, ale mně tady v té téměř rodinné atmosféře chutná vždycky líp než v luxusně vybaveném mezinárodním řetězci.

Ten bývá v mnoha směrech dokonalý, i chutný, jeho personál prošel sofistikovaným výcvikem, ale často mu chybí právě ten něžný dotyk opravdové, nenatrénované a nefalšované reality.