Vlastenecké je jíst a pít to, co máme kolem sebe, myslí si Pavel Maurer

28. říjen 2017
Glosa Pavla Maurera

Termín mého syna „vlastenecké jídlo“ je projevem osobního vztahu nejen k pokrmům a nápojům, ale i k politice, a právě v dnešní sváteční den bych řekl, že i k republice. Některé země prožívají tato gastronomicko-společenská propojení velmi silně.

Třeba Italové dělají vynikající pizzu ve státních barvách: oblíbená pizza Margerita musí mít vždy barvy jako italská vlajka: červenou – tu jí dávají rajčata, bílou – tu zase mozzarella a zelenou doplňují lístky bazalky.

Američané zase bojkotují francouzské sýry, když se naštvou kvůli nějaké prkotině. Poláci se holedbají největší produkcí jablek v Evropě a také jich dost sní. Dánové chovají nejkvalitnější prasata a mají nejvyšší spotřebu vepřového.

Maďaři jsou gigantičtí producenti papriky, a jak všichni víme, tak vrazí papriku prakticky do jakéhokoli pokrmu a vždy je to vynikající, ať už jde o klobásu, perkölt, hálaszlé nebo paprikáš. Francouzi vyjadřují svůj vztah k vlasti tím, že pijí většinou francouzská vína a málokdy je napadne zkoušet něco jiného, vždyť oni mají přece nejlepší vína na světě…

Tak tohle, s malinkou nadsázkou, považuji za vlastenecké pokrmy a nápoje. A co my? V naší kotlině se daří švestkám, tak je konzumujeme v jakémkoli skupenství: povidla, slivovice, švestkové knedlíky či švestkový koláč. I samotné švestky jsou výtečné, jenže nikdy mi nepřipadaly jako národní pokrm.

Já myslím, že nejopravdovějším projevem vlastenectví je jíst a pít to, co máme kolem sebe. Vytěžit svoji lokalitu. Kromě toho, že uděláme dobře našemu tělu, které je geneticky, klimaticky a chuťově po staletí přivyklé na naše domácí pokrmy, tak kromě toho podporujeme naše farmáře, zahrádkáře, lesníky i vinaře.

28. říjen 1918 na Václavském náměstí

Navíc tím šetříme astronomické částky za nesmyslný transport stovek milionů tun potravin vlekoucích se z jednoho konce planety na druhý a zase zpátky. Ne, že bych byl proti pestrosti. Také si rád občas dám místo knedlíků dobře vyzrálé avokádo či italský pršut, ale nemusím mít exotiku každý den. Trocha střídmosti neuškodí!

Dnes slavíme 99 let od vzniku Československa. Politicky k tomu nemám co říci, ale gastronomicky se zamýšlím nad tou dobou – téměř před sto lety: jak se jim žilo, když neochutnaly podtržené zelené banány, hydroponická rajčata či hovězí z šílených krav? O africkém prasečím moru raději ani nemluvím.

Tak to mi běží hlavou, když si prohlížím fotky celkem šťastných, zdravých a spokojených tváří našich předků, kteří založili Československou republiku a kteří nikdy neochutnali to co my, aniž by jim to nějak zvlášť vadilo.

autor: Pavel Maurer
Spustit audio