Alexander Choupenitch / šermíř

Alexander pochází z Brna a vlastně se jmenuje Šupenič. Jeho rodiče pocházejí z Běloruska a když jako operní zpěváci cestovali Evropou, zapsali jim úředníci do dokladů jméno s francouzskou transkripcí. Před čtyřmi roky se o jedinou výhru nenominoval na olympiádu do Londýna, ale dnes říká, že je docela rád. „Neměl bych tam moc co dělat. Odletěl bych pouze v roli jakéhosi pasažéra. A to by mě asi netěšilo,“ dodává. Nominace do Ria ho nadchla, ale nyní vše bere s klidem.

Rio jako nová, nepoznaná kapitola

„Potká se tam jen třicet pět fleretistů z celého světa, takže bylo strašně těžké se mezi ně vůbec vklínit. Už jen kvůli neskutečně bohaté tradici a historii šermu. Vždyť i zakladatel olympijských her Pierre de Coubertin se mu věnoval. Všichni tam ale budeme ze stejného masa a kostí a nakonec rozhodne, kdo své zbraně dokáže nejlépe využít. Já beru Rio prostě tak, že v mém sportovním životě znamená zase docela novou, dosud nepoznanou kapitolu. Co bylo, se už nepočítá, začínáme hezky od začátku.“

Alexe trénuje Ital Paolo Paoletti a díky tomu se mladému šermíři stalo italské Livorno takřka druhým domovem. Trenér Alexandra popisuje jako klasického šermíře s kapkou italské moderny, co má dobrou fyzičku, hlavu i techniku. Rezervy ale vidí - Alex se podle něho dostal velmi rychle nahoru a občas se nechá ovládat emocemi.

Rodinné zlato

Rodina Choupenitchů už jedno olympijské zlato doma má - vyšermovala ho jeho nevlastní babička Taťána Samusenková. Doma mluví hlavně rusky, sem tam zazní české slůvko. Po rodičích Alex zdědil i umělecký talent - 7 let hrál na klavír a k hudbě má samozřejmě vztah. Když se z maminčiny iniciativy přihlásil na šerm, nadšený z něho nebyl a občas plakal, jak ho to nebavilo.

Postupně mu ale šermování začalo připadat akční a po četných nezdarech se jeho kariéra rozjela. Své o tom ví i jeho český trenér Josef Prošek: „Když Sašu pozoruju, jak si počíná při tréninku i v zápasech, vůbec nepochybuju o tom, že může docela klidně olympiádu v Riu vyhrát. Samozřejmě ale bude potřebovat i špetku štěstí. Bez ní se uspět nedá...“