Bolest je jen francouzské slovo pro chleba, říká lyžař Jan Hudec. Do závodů jde i s poničenými koleny
Bolest je stav, se kterým vrcholoví sportovci bojují běžně. Vlastně je to podstata celého jejich snažení, najít v sobě sílu i v momentě, kdy tělo už dává signály, že je vyčerpané. Alpští lyžaři, obzvlášť specialisti na rychlostní disciplíny, ale často vzdorují ještě jinému druhu bolesti.
Jejich sport je nejen životu nebezpečný, jízda ve víc než stokilometrových rychlostech po sobě zanechává i chronická zranění. 36letý sjezdař Jan Hudec by mohl vyprávět.
Kolik vyšetření už má za sebou, to by už těžko spočítal, po magnetické rezonanci v nemocnici v Benešově dlouze vzpomíná, aby dal dohromady jen své operace kolena.
Loni na podzim mu právě zde primář Beznoska operoval rameno zraněné ošklivým jarním pádem při tréninku, a taky čistil chronicky poškozené a více než desetkrát operované koleno. „Kolem těch pětatřiceti let ti kluci odcházejí opravu poničení, a pak člověk přemýšlí, co vůbec s nimi bude dál do života,“ říká Jiří Beznoska.
Na start chodí Jan Hudec obvykle s prášky proti bolesti, ale chce skončit po svém, a ne na radu svého okolí, které ho do důchodu posílalo už před minulými hrami v Soči, kde vybojoval pro Kanadu bronz.
„Mnoho lidí mu říkalo, prosím tě, ty už musíš skončit, už jsi starej… Ale Honza věřil,“ vrací se Vladislava Hudcová o čtyři roky zpátky, kdy její syn uvažoval podobně jako teď při snaze o další olympijské hry v Jižní Koreji. „Nepamatuji si, kdy jsem ráno vstal a necítil jsem bolest,“ přiznává Jan Hudec.
