Dana Jaklová

Dana Jaklová

redaktorka domácí redakce
do roku 2004

Narodila jsem se přesně tři neděle před Štědrým dnem, 3. 12. 1956 v Praze. 

Jako by to prosincové narození mým rodičům nestačilo, ještě mně dali jméno Dana, což je jméno hebrejské, které prý znamená soudkyni, a slaví se 11. 12. 

Z toho plyne, že jsem nikdy v dětství nedostala na oslavu "polárkáč", což můj srpnový brácha měl vždycky, a navíc se dárky posouvaly na Mikuláše a na Ježíška. Ach jo, má dětská trápení! Vzhledem k tomu, že můj muž je narozený 17. prosince, bývá pro nás poslední měsíc roku náročný. 

Když jsem se nějak protloukla pubertou, chtěla jsem studovat herectví. Chodila jsem na dramatickou výchovu, na kytaru, dokonce krátce i na balet a hlavně jsem od malička recitovala. Nakonec jsem však skončila na pedagogické fakultě UK, obor čeština-francouzština. Když mě v posledním ročníku na praxi v ZDŠ plácl osmák po zádech nebo možná trochu níž, rozhodla jsem se, že učit nepůjdu, a po státnicích jsem v roce 1980 nastoupila do tehdy jediného, Československého rozhlasu. Při zaměstnání jsem pak ještě vystudovala dramaturgii na DAMU. 

V rozhlase jsem nejdříve krátce prošla francouzským vysíláním. Většinu času až do roku 1993 jsem ale strávila jako redaktorka stanice Praha v redakci zábavy. Věřte, že to žádná velká sranda za bolševika nebyla, tím spíše, že jsem odmítla vstoupit do KSČ. 

V 93. roce jsem už byla jednou nohou z rozhlasu venku, ale nechala jsem se na poslední chvíli zlákat svou kolegyní a přešla jsem tehdy už v Českém rozhlase na stanici Radiožurnál do domácího zpravodajství. Do roku 1997 jsem tu dělala kulturu, teď mám na starosti zpravodajství z politických stran. 

Připravuji tedy příspěvky do zpráv a do tzv. proudů ranních, dopoledních, odpoledních a večerních, občas připravím příspěvek do Zápisníku domácích zpravodajů či pořad Jednou dole, jednou nahoře nebo Událost týdne. 

Na té práci mě baví všechno. Setkávání s lidmi, střihání příspěvků, natáčení, živé vysílání, napětí a stresy, dokonce i to dennodenní lítání po Praze. Co mě nebaví je současná úroveň, především lidská, novinářské obce. Když vedle mě mladík, který dnes dělá v Blesku, zítra v MFD a pozítří v České televizi na tiskovce houkne na politika, kdy už bude rezignovat nebo jestli už má jisté místo na kandidátce, hluboce se stydím, že s ním mám společnou profesi a chci s ní praštit. Také se někdy divím, když čtu zprávu píšícího kolegy z akce, kterou jsem také zpracovávala, kde že jsme to vlastně oba byli. Proto mám své profesní krédo: Nebát se a nelhat! 

Mám hrozně ráda společnost, zvláště svých dobrých kamarádů, kterých mi život přinesl dostatek. Miluji divadlo, ale teď na něj nemám moc času, protože miluji i svého prvňáka a nechci ho šidit. Někdy ale jdeme do divadla či na koncert společně. Docela ráda lyžuju a k smrti ráda tancuju. Při tancování totiž relaxuji ještě lépe než při odpoledním spánku u knížky nebo novin, když se mi poštěstí. 

Letos jsem založila klub scrable a pravidelně hraji s kolegyní Lucií Weissovou. Zbožňuji francouzskou kuchyni, hlavně ústřice a suchý sekt, a hrozně nerada brzo vstávám, což teď musím kvůli synově škole a pěkně mě to štve. Ale i to se mi na životě vlastně líbí.