Petr Voldán

Petr Voldán

zpravodaj Českého rozhlasu v Rusku
do roku 2004

* 20. prosince 1953 v Pardubicích 

Rodiště mi dalo do vínku místo perníku symbol, se kterým je také spojené - velkého koně. Ten kůň se jmenuje Rádio. Po základních školách v Josefově a Táboře, gymnáziu v Soběslavi a Fakultě žurnalistiky UK v Praze jsem pochopil díky řadě šikovných a skvělých lidí (Vladimír Kovářík, Karel Malina, Václav Klement i Míla Holman), že se rozhlasová modulace nenosí v bandasce. A že Rádio je nemoc. Chytl jsem ji a zatím se nevyléčil. Někdy k tomu není daleko, jenomže já myslím, že koho práce občas nenaštve, nedělá ji pořádně. 

Z díla Františka Gella jsem zjistil, že rozhlasová reportáž se dá udělat i o kapce vody. A hned po studiu vedla moje cesta na Vinohrady, do Československého rozhlasu. Bylo to už v roce 1977, a tak bych měl mít pomalu inventární číslo. Nemám z toho mindrák. Naopak. Vím, co je dělat rádio "do zdi", učit se mluvit. Co dá trápení zpráva nebo titulek. Co to je reportáž z výlovu rybníka, při které se skoro utopíte v bahně. A taky vím, jak šimrá v žaludku při přímém přenosu. 

Po téhle škole "Rádiem" jsem byl téměř 4 roky zpravodajem Československého rozhlasu v Moskvě, poté i vedoucím kolegů zpravodajů a redaktorů, od roku 1997 pak zpravodajem Českého rozhlasu v Londýně. A když byl tento post zrušen, vrátil jsem se v červenci roku 2000 jako zpravodaj do Moskvy, hlavního města Ruska. 

Rozhlasákem jsem i proto, že jsem tam, kde se něco děje. A taky proto, že rád dělám s profesionály. Ovšem s pokornými k řemeslu, protože se sám pořád nestydím za mrazení v zádech nebo husí kůži při tom, když mluvím k Vám - posluchačům. Máte nás totiž v hrsti. Máte prst na knoflíku nebo ovladači a můžete kdykoli přeladit. I vypnout. Snažím se nedat Vám k tomu důvod. 

Být v sedle koně "Rádia" nedává na malé koníčky čas. I proto, že mi (jak můžete slyšet v Ozvěnách dne, Odpoledním Radiožurnálu, Stalo se dnes, Sportovním magazínu i v nejoblíbenějším Zápisníku zahraničních zpravodajů) není cizí ani kultura, ani sport, v životě pak ani červené víno, ani bramborák nebo chlupaté knedlíky. Ba ani to, občas se podělit o své Postřehy odjinud - třeba ze Skotska nebo Irska s diváky České televize. 

A při tom všem tajně doufám, že do Lucky, Honzy nebo Aleše taky jednou vjede rozhlasový skřítek z "Vinohradské".