Jako kdybych odešel včera, říká potomek obyvatel mlýna

Mlýn na potoce OklukyFoto: Václav Žmolík

Zajímá vás, jak se bydlelo kdysi? Anebo to chcete ukázat svým dětem nebo vnukům? Jedinečnou příležitost máte v muzeu Na Mlýně v Dolním Němčí na Moravském Slovácku. Na vlastní oči tam uvidíte, jak vypadalo takové 2 + 1 na slovácké vsi před – dejme tomu – sto lety.

Mlýn v Dolním Němčí má modrou obrovnávku, kvelbený sklep a je celý postaven ještě z původních kotovic. Že nerozumíte? Všechny tyto zajímavosti jsme se dozvěděli v sobotním výletu Po Česku. 

„Tady je vstupní síň, jak jsme tomu říkávali. Odsud vedou schody na sýpku, kde se uskladňovalo obilí po vymlácení. Tady býval výminek, kde dožívala babička, a tady hlavní jizba,“ uvítala mě – dnes bychom řekli – v předsíni pamětnice, správkyně muzea a znalkyně místní lidové kultury Marie Ježková. 

„Je to tu všechno přesně tak, jak to bylo,“ ubezpečuje mě. „Potomek, který je v Americe, když se vrátil a uviděl to tu, spráskl ruce a řekl: ‚Jak kdybych včera odešel. Stůl jsme s kluky pořezali, všechno vidím. Tady u této židle jsem se musel modlit růženec, protože jsem místo požehnání šel na karty. ‘“ 

Žebřiňák před stodolouFoto: Václav Žmolík

Koukám na fotografii, na které je zvěčněna celá rodina někdejších majitelů Stojaspalových, a rozhlížím se, jak takový někdejší obývák vypadal. „Ve středu místnosti je stará kachlová pec. Ze strany je prostor, kde spávaly děcka. Pak je tady dlouhá, veliká truhla na šaty. I na té lidé spali, když jich bylo hodně. A jich tedy hodně bylo, měli 7 potomků,“ popisuje správkyně muzea. 

„Pak je tu postel, na které spávali rodiče, a u ní obyčejně bývala kolébka, protože pořád bylo nějaké maličké. Tam je komoda. Na ní stál takový domácí oltáříček s Pannou Marií. Pak je tady další šatní truhla a v rohu veliký stůl, lavice a kout se svatými obrázky. Je to typický kout, takový býval v každém baráku,“ ukazuje mi Marie Ježková. 

Mlýn na potoce Okluky má č. p. 105Foto: Václav Žmolík

A hned vedle jizby byla kuchyně, pochopitelně černá kuchyně: „Tady v té peci se vařilo v železňácích. To si ještě i já pamatuji u naší babičky. Dala do něj suroviny, tímhle hákem ho zasunula dovnitř, protože v peci se topilo neustále. Strčila železňák do pece a jeli jsme na roli. Dojeli jsme domů a polévka byla hotová,“ vzpomíná moje průvodkyně. 

„A v této části pece se pekl chleba. Posvítím vám tam, je tam šest velikých, nebo deset menších bochníků,“ ukazuje mi v peci muzejní exponáty. Za kuchyní je ještě komora, tedy někdejší lednice a spíž v jednom. 

Marie Ježková po všech těchto místnostech často provádí školáky a to se prý docela často zasměje. Například když jednou dětem popisovala, jak obyvatelé mlýna jedli všichni ze společné hliněné mísy, okomentoval její vyprávění jeden ze školáků nevybíravě slovy „To bych nežral!“ Na její otázku, co by tedy jedl, se jí dostalo zajímavé odpovědi: „Šel bych si vzít do ledničky párek.“