Starokladrubskému koni chybějí k dokonalosti jen křídla
Desítky nebo spíše stovky památek vzaly v posledních desetiletích v naší zemi za své. Kvůli nezájmu lidí jednoduše spadly, anebo musely být srovnány se zemí. Je až k nevíře, že něco podobného možná hrozí i Národnímu hřebčínu v Kladrubech nad Labem, pokud se nenajdou peníze na jeho rekonstrukci.
Spolu s mou průvodkyní, bývalou ředitelkou hřebčína Lenkou Gotthardovou nahlížíme do plemenné knihy starokladrubských koní. Pochází sice už z 18. století, ale je v dlouhé historii hřebčína vlastně jednou z těch novějších. Knihu jsme otevřeli zrovna na stránce, kde se píše o zakladateli současného chovu – vraníku Pepolim.
Narodil se roku 1764 a odvíjí se od něho rodokmen pěti základních větví respektive kmenů starokladrubských běloušů – linie Generale, Generalissimus, Sacramoso, Favory a Rudolfo. Chov vraníků je založen na čtyřech základních liniích - Sacramoso, Solo, Siglavi pakra a Romke, doplňuje Lenka Gotthardová, která je také předsedkyní Svazu chovatelů koní Kinských.
Za elegantními „starokladrubáky“ míříme do rozsáhlých historických stájí, které pamatují návštěvy císařů a králů. Ve volné stáji obdivujeme klisnu Afriku. „Je trochu tmavší,“ podotýká Lenka Gotthardová.
Starokladrubští koně, chovaní kontinuálně více než čtyři století, jsou jedním z nejstarších plemen koní. Jde o teplokrevné plemeno, vyšlechtěné na podkladě starošpanělské a staroitalské krve. „Starokladrubský kůň je výjimečný svým exteriérem. Typická je pro něj klabonosá hlava, což znamená, že má konvexní čelo – profil,“ vysvětluje uznávaná hipoložka. „Dále má vysokou akci předních končetin a je poměrně velký a mohutný.“
Výjimečný však podle bývalé ředitelky hřebčína není pouze vzhled „starokladrubáků“, ale i jejich povaha: „Jsou velmi charakterní a důvěřiví vůči nám lidem. Snažíme se jim to proto nekazit a naopak je s nimi velmi dobře zacházeno. Oni to pak také člověku vracejí.“
Chovným cílem je takzvaný galakarossier, tedy mohutný a elegantní kočárový kůň. Odedávna byli a stále jsou „starokladrubáci“ využíváni při ceremoniálních příležitostech pro císaře anebo církevní hodnostáře. Však zdejší hřebčín byl až do roku 1918 dvorním.
„Tento kůň se v prostředí, kde cítí, že je obdivován a že mu lidé tleskají, velice rád předvádí. Někdy dokonce říkám, že ho to inspiruje k tomu, že by se nejradši vznesl,“ říká s úsměvem Lenka Gotthardová. „Skutečně mu chybějí jenom křídla.“
Zobrazit polohu Národního hřebčína Kladruby nad Labem na větší mapě
