Hodnostáři trpěli v kočárech mořskou nemocí
Muzeum v Čechách pod Kosířem představuje návštěvníkům už dva roky jedinečnou kolekci padesáti historických kočárů, které před zkázou v zapomenutých skladištích zachránil restaurátor a majitel muzea Václav Obr. Kromě nich si v novém muzeu můžete prohlédnout také restaurátorskou dílnu nebo největší sbírku kočárových luceren ve střední Evropě.
Pro kočáry vyráběné v 18. století byla nosným prvkem takzvaná rozvora, která propojovala přední a zadní nápravu, a samotná karoserie byla pověšena na řemenech,“ začíná svůj výklad ředitel muzea a odborník na restaurování kočárů Václav Obr.
„V roce 1804 byla vynalezena eliptická listová pera, která dokáží odpružit jakoukoli nerovnost,“ pokračuje majitel muzea ve výkladu. „Už se nepoužívala rozvora. Stavěly se celkem pevné karoserie a přední náprava s předními koly se přímo instalovala do její přední části. Zadní náprava se zadními koly se montovala do zadní části karoserie.“
Typickým případem starší konstrukce kočárů je asi nejnápadnější kočár v celé expozici – Zlatá karosa olomouckého biskupa Troyera. „Přední mohutná náprava je napojena přes takzvané labutí krky – nádherné kování ze surového železa – a rozvoru do zadní nápravy. Mezi tyto prvky jsou napnuty řemeny, které jsou ukotveny v každém rohu kabiny, takže když se kočár rozjede, plave jako loďka,“ rozplývá se můj průvodce a za zmíněné řemeny rozhoupává zlatý kolos.
„Je to opravdu něco úžasného,“ pochvaluje si Václav Obr. „Připomíná mi to plavbu na moři. Hodnostáře, kteří jezdili v těchto kočárech, přepadaly často nevolnosti. Měli strach z mořské nemoci.“ Vše vyřešil až ve zmíněném roce 1804 vynález Angličana Elliota, tedy eliptické listové pero. Právě takové odpružení měly třeba kočáry jako Phaeton nebo Landaur, které můžete v muzeu Václava Obra taky vidět. Anebo kočár vévodský.
A co všechno musel takový nóbl kočár mít? Třeba stání pro lokaje, který otvíral a zavíral dveře. Ten, kdo usedl uvnitř, měl k dispozici komfortní vybavení – třeba stahovatelná okna, která se dala také zastínit roletou. Sedačky byly dobře odpružené, v kočáře byla i sedačka pro děti nebo schránky na psaníčka pro dámy. Pánové si zase mohli za jízdy popel z doutníků oklepávat do připravených popelníků. A pod hlavní sedačkou byl dokonce trezor.
Při pohledu na stupátka, na kterých kdysi stávali lokajové, mě napadá otázka. Jak rychle vlastně kočáry jezdily? „Jezdívalo se 25- až 35kilometrovou rychlostí, což je rychlost trapu,“ zdůrazňuje Václav Obr. Udržet se při takové rychlosti na zmiňovaných stupátkách nebyla asi pro lokaje vůbec žádná legrace.
