Modlitba zahnala medvěda na útěk
Vedle známého Schwarzenberského kanálu je Vchynicko-tetovský plavební kanál druhým největším vodním dílem vybudovaným pro plavení dřeva ze šumavských lesů. Je dlouhý 14,4 kilometru a jeho účelem bylo překlenout nesplavný úsek Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou pilou. S jeho historií, přírodními i technickými zajímavostmi seznamuje návštěvníky naučná stezka, jejíž první část jsme si prošli v sobotním výletu Po Česku.
Společně s mým průvodcem Pavlem Vinickým, strážcem Národního parku Šumava, se nacházíme u jednoho z několika málo kamenných mostků, které se na Vchynicko-tetovském plavebním kanálu dochovaly. Samosvorná klenba s jedním úhelným kamenem, jehož vyjmutí by způsobilo pád celé stavby, budí obdiv i po staletích.
„Tyto mostky dotvářejí kolorit celého plavebního kanálu a můžete na nich obdivovat stavební schopnosti našich předků,“ podotýká můj průvodce, zatímco po jednom z nich přecházíme, abychom vystoupali několik set metrů po lesní cestě a došli k jednomu z historicky zajímavých míst na trase Vchynicko-tetovského kanálu.
Je jím poutní místo u Hauswaldské kaple. „Historie tohoto místa je poněkud zvláštní,“ poznamenává Pavel Vinický. Na paměť zázraku, jenž se tu udál, zde stávaly tři kaple, jejichž základy si právě prohlížíme. „Na místě tohoto křížku byl doložen zázrak, ke kterému došlo, když se dvě ženy vracely pozdě večer z lesa a napadl je medvěd. Klekly si, začaly se modlit a medvěd utekl,“ vypráví můj průvodce.
Vždycky v létě po svaté Anně začala k místu chodit procesí a postupně zde byly vystavěny zmiňované tři kaple. Však se místu říkalo „malé šumavské Lurdy“. Procesí sem mířila až do vystěhování původního, vesměs německého obyvatelstva po 2. světové válce. V 50. letech pak bylo poutní místo zničeno.
Dnes tu kromě obrysů kaplí, viditelných na zemi, najdete ještě křížek a studánku s údajně léčivou vodou. Pítko má podobu skleněného bloku s otiskem spojených lidských dlaní. Na jeho okraji jsou v českém, německém, anglickém a latinském jazyce citáty z Bible: Kdo žízní, ať přistoupí. Kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
„Jde údajně o místo s pozitivní energií,“ dodává Pavel Vinický. A pak už se vracíme k Vchynicko-tetovskému kanálu. Zajímá mě, jak dlouho se tu plavilo dřevo? „Oficiálně zhruba sto let,“ dozvídám se od svého průvodce. „Cena dřeva postupně klesala a na konci 19. století už téměř nebylo co plavit.“
Plavební kanál však byl využíván až do roku 1958, kdy se ještě zkoušelo plavit. Od roku 1939 kanál slouží jako zdroj vody pro hydroelektrárnu u Čeňkovy pily. Proto hlavně zájemcům o techniku doporučuji absolvovat nejen naučnou stezku podél kanálu, která končí v Srní-Mechově, ale vyšlápnout si i k dalším stavbám – k jímací nádrži nebo k takzvanému vodnímu zámku.
Odtud už je jen kousek na konec Vchynicko-tetovského kanálu – k potrubnímu vstupu, odkud voda prudce klesá k řece Křemelné. Původní dřevěný skluz nevydržel objem plaveného dřeva a rozpadl se. Nahradil jej skluz betonový, který tu stojí dodnes.
Zobrazit polohu Vchynicko-tetovského plavebního kanálu na větší mapě
