Tvrz Hůrka odolala nacistickým střelám, přestože se u ní nikdy neválčilo
Ve 30. letech vyrostlo podél československé hranice několik dělostřeleckých pevností, jen pět z nich však bylo dokončeno. Mezi nimi také pevnost Hůrka u Králíků. Byla dimenzována tak, aby vydržela útok nejtěžších zbraní, a v jejích zdech se mohlo ukrýt přes 400 příslušníků elitních jednotek. Nakonec však byly jediným nebezpečím, se kterým se musela vypořádat, cvičné nacistické střely Röchling a dlouhá léta, kdy na ní pracoval zub času.
„Hůrka je učebnicovým příkladem dělostřelecké tvrze,“ říká Martin Ráboň ze Společnosti přátel československého opevnění, která Hůrku spravuje a provozuje v ní vojensko-historické muzeum. A pak mi na plánku ve vchodovém srubu ukazuje schéma tvrze, která se skládá z pěti objektů.
Dozvídám se, že má tvar ležící palmy a že jde tedy o takzvanou pevnost palmového typu. Šlo o rozprostření objektů na co největší plochu, aby byly co nejméně zranitelné. „Více než kilometr od nás směrem k hranicím, tedy k bráněné linii, jsou vysunuty dva pěchotní sruby, které svou palbou kryly další dva dělostřelecké objekty tvrze,“ popisuje můj průvodce.
„Přímo na kótě je vybudován další objekt určený pro nejúčinnější zbraň tvrze – pro otočnou výsuvnou dělovou věž. Ta měla ovládat celé území až do vzdálenosti 12 kilometrů. Za terénním zlomem stojí největší monstrum, které by ovšem ze strany od hranice nemělo být vidět,” vysvětluje Martin Ráboň. Jde o dělostřelecký srub a právě k němu se vydáváme víc než kilometr dlouhou podzemní chodbou.
Vede jí úzkorozchodná železnice vybudovaná pro dopravu munice a dalšího materiálu. Z chodby nahlížíme do minových chodeb, hlavní filtrovny, do bývalé strojovny, do muničního skladu nebo do kasáren, ve kterých bylo i velitelství tvrze a nemocnice. Prohlížím si taky stálou výstavu o československých výsadkářích za 2. světové války.
Jsme víc než padesát metrů pod povrchem, a abychom se dostali do cíle – do dělostřeleckého srubu K-S 11, musíme vystoupat po schodišti, které se klikatí podél stěn vysoké betonové šachty. Celkem musíme překonat přes 250 schodů, a tak jsme pěkně zadýchaní.
Dělostřelecký srub s označením K-S 11 je zajímavý zejména tím, že na něm Němci zkoušeli svou tajnou zbraň – podkaliberní střelu Röchling. Kvalitní československý beton jim měl cvičně nahradit Maginotovu linii, na kterou se chystali. „Vidíme sice obrovský, ale také těžce zdevastovaný prostor, kde jsou tuny a tuny sutě, kusy železobetonu urvané ze stěn… A dokonce vidíme, jak je v jednom místě 3,5 metru silná železobetonová stěna vydutá, což znamená, že jde o místa, do kterých pronikaly právě střely Röchling,“ ukazuje Martin Ráboň.
Vycházíme ven do ochranného příkopu. Důsledky německých zkoušek jsou vidět i zvenčí. „Srub je rozbrázděn desítkami zásahů dělostřeleckých granátů,” ukazuje mi můj průvodce při pohledu na vnější plášť srubu. Je to obrovská stavba dlouhá asi 48 a široká až 17 metrů. Je vybaven třemi střílnami, čtyřmi granátovými skluzy a stěnovými periskopy. A na závěr naší prohlídky se jdeme ještě podívat do palebného vějíře krycí střílny pro lehký kulomet, která měla prostor tvrze chránit.