Zahradník a jeho 14 dětí

Rodina, láska, pohoda - to jsou slova , která se v těchto svátečních dnech skloňují snad ve všech domácnostech. Nejinak je tomu u Jonštových v Havířově. I v tomto domě se o vánocích vše točí kolem dětí. Ale u nich se vše násobí 14. Přesně tolik ratolestí si vzali do pěstounské péče. Nedávno jejich náhradní maminka zemřela a tak na početnou famílii zůstal dvaašedesátiletý Petr sám. A protože se stará o dvanáct dívek a dva chlapce, musel si vše dobře zorganizovat.

Už když vcházím do rodinného domku Jonštových, je na první pohled vidět a slyšet, že je tady živo. V předsíni plno bot a kabátů a v předsíni usměvavý pan Petr. Vzpomíná, jak to vlastně všechno začalo: "Už jsme nemohli mít děti. Měli jsme jenom Šárku, barák byl prázdný, tak jsme si řekli, hlavně žena, že bychom si ještě nějaké dítě mohli vzít. Pak to nějak přicházelo samo a plnilo se to."

Teď tady prázdno rozhodně není. Dům má třináct pokojů, které mi hlava početné rodiny pyšně ukazuje. Jeden z nich obývají Lenka a Simona. "Zvykly jsme si na sebe, tak je to příjemné mít někoho. Dostala jsem se sem jako všichni. Maminka s tatínkem si mě vzali a jsem za to strašně vděčná. Kdyby si mě nevzali, tak nevím, kde bych dneska byla. Bylo to takové pěkné, když jsme přišli do takového velkého baráku," řekl Simona.

V dalším pokojíku je třiadvacetiletá Jana. Z dětského domova přišla do této rodiny spolu s dalšími pěti sourozenci. "Myslím, že jsem sem vplynuli hodně rychle, děcka se seznámila s druhými dětmi," uvedla. "Bylo to zajímavé, protože když přijde šest lidí najednou, tak bylo veselo. Nelitujeme toho," doplnil ji pan Petr. "Starosti, které jsme měli kdysi v dětské domově, jsou už pryč," dodala Jana.

Na nástěnce má dokonce specifický seznam. "To mám rozepsané, kdo kdy má narozeniny, protože sama nevím, kdy má vlastní sestra narozeniny, protože nás je moc," vysvětlila s úsměvem na rtech Jana.

Když děti odrostly a jizvy na duši se začaly hojit, přišla další rána. Nedávno zemřela paní Jonštová. "Je to citelná rána, je to tvrdé. Zpočátku to bylo těžké a nechce se vám věřit, že se to stane. Je to kruté a každý to snášel jinak," pospal smutné chvíle pan Petr. "Navzájem jsme se utěšovali a podpírali, abychom to zvládli," dodala Jana.

Pan Petr tak zůstal na celou rodinu sám a využil při tom i svých profesních zkušeností. "To množství mi nevadí. Šéfoval jsem v zahradnictví, tak jsem zvyklý na ženské. Takže není problém uřídit domácnost, je to taková drobnost, ale jde o to, že manželka k tomu měla obrovský cit. To udělá strašně moc," svěřil se pan Petr, který mi následně ukazuje takzvanou pracovní koupelnu.

Na stěnách vidím zlepšovák pana Petra - rozpis služeb jako na toaletách v supermarketu. "Je to přesně tak. Kdo má v koupelně dělat úklid, tak je tady napsaný. Když to splní, tak si to škrtne a další den to má zase někdo jiný. Koupelny máme tři. Kontroluji to. Podívám se na skříň, jestli tam není prach a potom je trošičku takový kravál. Je to třeba jako na vojně, pořádek musí být," popsal laskavým způsobem princip služeb pan Petr a poté ukázal další vybavení jejich velké domácnosti, která potřebuje například čtyři mrazáky. "Je to plné, zásoby se musejí dělat dopředu. Jezdit každý den do obchodu by bylo náročné," vysvětlil pan Petr.

V této rodině se láska, péče i starost násobí čtrnácti. Projevuje se to i v praktických věcech. Například když pan Petr připravuje snídani. "Čaje děláme ve velkém hrnci. Je to šesti-, sedmilitrový hrnec, tak už je to jako někde v restauraci. Je to pěkná dávka. Dva chleby, dvě másla každý den," přiblížil pan Petr, který když toho má moc, tak si jde se svými dětmi zazpívat.

Založili totiž skupinu s příznačným názvem - Sourozenci. "Teď budeme nacvičovat nějakou píseň, takže se teď ladí. Franta hraje na klarinet, Simona na příčnou flétnu a Šárka na klavír," popsal ansábl pan Petr. "Snažíme se to nějak posílit. V dětství třeba neměli možnost se naučit zpívat, tak teď tu možnost mají," řekl Šárka.

Seznamy, služby, starosti. Když to začíná dvaašedesátiletému zahradníkovi přerůstat přes hlavu, jde do své trucovny. "Takže teď jsem otevřel dveře do skleníku. Tady se pěstují rajčata, papriky, tady děláme sadbu," provádí mě svým královstvím pan Petr. Ostatně přiznává, že zahradník i pěstoun mají mnoho společného. Tak, jako se trpělivě pěstuje rostlina, stejně pečlivě se dává dohromady ztrápená dětská duše. "Jsou to zušlechtění lidé. Jsou veselí, usměvaví, domácnost milují. Neradi chodí i ven, chtějí být doma. Je to takové pohlazení na duši, že z nich má člověk radost," dodal pan Petr.

Havířovský primátor před Petrem Jonštem smekl klobouk

Čtrnáct dětí si vzali do pěstounské péče manželé Jonštovi z Havířova. Po smrti své ženy se o početnou rodinu stará sám dvaašedesátiletý pan Petr. Na chod domácnosti si vypracoval dokonalý systém. Dětem rozepsal služby na úklid i na vaření a vše kontroluje jako na vojně. Zjišťovali jsme, jestli si dokáže vzít na svá bedra takovou starost každý. Kdo má vůbec dispozice pro to, aby se stal dobrým pěstounem?

V havířovské kulturním domem vládne nálada jako při předávání filmových cen v Cannes. Jen se tady po červeném koberci neprocházejí hvězdy showbyznysu, ale například pan Petr. Zahradník, který si do pěstounské péče vzal čtrnáct dětí. Havířovský primátor František Chobot ho jmenoval osobností roku. "Je to obětavý člověk a za ním je ta práce jasně vidět. Klobouk dolů před takovým člověkem. I na nás je, abychom si toho více všímali a dělali pro to něco víc. Ne jenom jeden den v roce, ale věnovat se tomu víc," uvedl primátor.

Nezvyklá situace a pozornost celého města zahradníka Petra notně znervózněla. "Je to asi poprvé v životě, co něco takového prožiji. Je to velice příjemné a hezké," řekl pan Petr, kterého na slavnost doprovází jeho početná famílie. "Nečekali jsme to, je to zvláštní pocit. Je to velmi zajímavé, člověk se nenudí, nikdy není sám, protože má tolik sourozenců, takže je pořád nějaká ta sranda," popsala Petrova dcera Jana.

Z havířovského kulturního domu mířím za psycholožkou Sylvou Švestkovou. Příběh pana Petra totiž na první pohled vypadá až idylicky. Ale je to tak vždy? Na co by se lidé, kteří se chtějí stát pěstouny, měli připravit? "Nejhorší na tom je, aspoň jak říkají pěstouni, že většinou nepředpokládají, že bude s dětmi tolik starostí. Nutno přiznat, že každé dítě je jiné, každé se jinak chová, každé má jiné potřeby, každé má jiné emoce. I naše vlastní děti jsou podobné, ale nejsme na to připraveni. Nejsme připraveni na to, že některé dítě bude zlobit, že některé dítě nebude dělat to, co chceme my, že zvlášť některé děti budou ubližovat ostatním dětem, že některé budou agresivní, některé budou lhát, některé nebudou chtít spát, některé budou vážně nemocné. To je obrovský balík problémů, který vyžaduje, abychom na to byli stoprocentně připraveni," vysvětlila psycholožka.

Také si myslí, že je dobré říct na hlas jedno: Být pěstounem zkrátka nemůže být každý. "Ten člověk, který se na to chce dát, musí přemýšlet o svých důvodech, proč to chce. Jestliže ty důvody jsou takové, že chci mít děti, protože je mají všichni, to je málo. Jestliže mám představu, že pěstounství je o tom, že budu mít doma uklizeno, že děti budou usměvavé, čisté, milounké, tak to je taky málo. Jestliže jsem člověk, který potřebuje systém, řád, to znamená, že všechno musí být ve škatulkách, vše musí být na svém místě, boty musí být přesně srovnané a ve skříni musí být komínky, nic nesmí být nakřivo, tak se obávám, že s takovými osobnostními dispozicemi by to pro nás bylo velmi namáhavé. Potom v tom také hraje roli zdraví, protože bych měl být zdravý, abych takovou velkou zátěž zvládl," doplnila Sylva Švestková.

A co podle odborníka na lidskou duši čeká lidi, kteří se rozhodnou stát se pěstouny? "Je to pro ně strašně důležité a dělají věci, které dělají rádi, to znamená, že to naplní celý jejich život," dodala.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.