Pošlete je zpátky do ústavů

Zatímco ve vyspělých zemích se lidé s mentálním postižením pohybují v běžné společnosti už řadu let, u nás se s jejich integrací začalo teprve po roce 1989. Do té doby žili v ústavech s minimální možností dostat se ven. V posledních letech se ale stále více postižených začíná stěhovat z ústavů do chráněných bytů. Odborníci tento projekt vítají, hejtman David Rath by ale tyto lidi zřejmě nejraději opět uklidil někam stranou. Naposledy se staly terčem Rathovy kritiky chráněné byty Domova pod lipami ve Smečně na Kladensku.

Na začátek je třeba říct, že David Rath před tím, než letos 30. března na tiskové konferenci středočeského krajského úřadu vyřkl následující slova, Domov Pod Lipami ve Smečně ani chráněné byty ve slaném nikdy nenavštívil. "V domě ve Smečně to funguje tak, což nám připadá úplně absurdní, že někteří obyvatelé tohoto domova byli přestěhováni do bytů ve Slaném. A protože ti lidé nemají ve Slaném co dělat a nemůžou celý den v bytě sedět a koukat do zdi, tak je ráno naloží a odvezou do domu ve Smečně a večer je zase odvezou do bytu ve Slaném. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco do té doby přespávali v zařízení ve Smečně, tak teď jezdí přespávat do bytu ve Slaném, který se poměrně draze pronajímá," řekl tehdy David Rath.

Ústav sociální péče neboli Domov Pod lipami sídlí ve Smečně jako mnoho našich ústavů v zámku. Za pěti bývalými obyvatelkami ústavu jsme se vypravili do chráněného bytu do šest kilometrů vzdáleného města Slaný. Jedna z klientek chráněného bytu Světlana si už ani neumí představit, že by se do ústavu měla vrátit zpátky. "To by byla moje smrt. Jsem strašně ráda, že jsem tady. Už jsem zažila své, ne. Jsem ráda, že mi takhle pomohli, nevrátila bych se," řekla Světlana. Spokojená je i další z klientek Ludmila: "Moc se mi tu líbí. Chodím malovat a také vyšívám, pomáhám tady."

Ženy z tohoto bytu zaměstnává většinou společnost Exim. Do její chráněné dílny dojíždějí samy autobusem do Smečna, vyrábějí tu například tašky nebo kalendáře. Další obyvatelka chráněného bytu Zuzka, která se ujala role hostitelky a uvařila čaj, ve svém novém domově také září spokojeností. "Moc se mi tady líbí. Pomáháme tu, uklízíme, chodím do práce. Paní vedoucí nám pomáhá," uvedla Zuzka, která přiznala, že největší problém mají s velkým nákupem. "Autobusem jezdíme samy, jde to moc dobře. Byly jsme i na Husitských slavnostech ve Slaném. Bylo to hezké," dodala.

Ačkoliv je průměrný věk klientek v tomto chráněném bytě nad 40 let, zvykly si na samostatnost dobře. V době naší návštěvy jela naplno pračka a všude bylo téměř vzorně uklizeno. Chráněný byt navštívil i starosta Slaného Ivo Rubík. "Společnost je přijala. Dokonce ani někteří nevědí, že jsou to bývalé klientky domovů a sociálních zařízení," uvedl.

Ve Slaném je také restaurace, kde už tři roky pracují klienti Ústavu sociální péče v Ledcích-Šternberku, který je od Smečna vzdálený jen přes les. Svou zkušenost s mentálně postiženými prozradil jeden z majitelů restaurace Luboš Sedláček: "Jsou to velmi pracovití lidé. Kdyby někteří naši kmenoví zaměstnanci byli vždycky tak pracovití jako oni, tak bychom byli všichni spokojení."

Hrůzy o chráněném bydlení v Rathově složce

Středočeský hejtman David Rath nakonec na Kladensku navštívil Ústav sociální péče v Ledcích-Šternberku, který také obývají lidé s mentálním postižením. I vedení zdejšího ústavu se ale snaží co nejvíce klientů umístit do chráněných bytů. Ačkoli se tu David Rath zajímal spíš o neutěšený stav historické budovy ústavu než o postižené, zkusili jsme zjistit jestli na chráněné bydlení nezměnil názor.

Středočeský hejtman David Rath se v Ledcích-Šternberku oháněl jakousi složkou, kde jsou prý všechny ty hrůzy, co v souvislosti s chráněnými byty objevil, zdokumentované. Konkrétnější ale nebyl a složku nám neukázal. "Ti lidé nejsou ve stavu, kdy by se mohli jakkoliv integrovat do normálního života. To znamená, že by ráno vstali, oblékli se a šli by do nějakého zaměstnání," řekl hejtman.

S tím ale nesouhlasí ředitel Domova Pod Lipami ve Smečně Tomáš Sojka, který dříve v ústavu v Ledcích pracoval. "Spousta z nich si našla i práci, takže ráno odejdou z bytu, jdou pracovat a žijí normálním životem jako my," oponuje ředitel.

Další argument proti chráněnému bydlení jsou finance. "V okamžiku, kdy byt ve Slaném pronajmete za 20 tisíc, tak to ve mně budí rozpaky. Tady nevím, jestli z toho nemá spíš výhodu majitel bytu než ti, kteří tam žijí," vysvětlil. Starosta Slaného Ivo Rubík vyvrací, že by pronájem chráněných bytů byl předražený. "Platí standardní ceny jako každý jiný nájemce bytu," řekl starosta a Tomáš Sojka ho doplňuje: "Buďto vychází stejně nebo to vychází pro klienty levněji. Zřizovatel se bojí, co s těmi budovami, jak to naplnit, protože tam je provoz drahý. Kdybyste si spočítali, kolik stojí elektřina, plyn v renesančním zámku s pětimetrovými stropy a chodbami, tak je to o hodně dražší."

Hodně ústavů sociální péče u nás totiž sídlí v zámcích nebo jiných historických budovách. Ne jinak je tomu ve Smečně a Ledcích-Šternberku. Ještě pro ilustraci. Když se David Rath dozvěděl, že starosta Slaného Ivo Rubík, jinak také středočeský zastupitel za ODS, chráněným bytům fandí, reagoval takto: "To je bohužel projekt ODS. Máme určité rozpaky, zda je to nejlepší cesta."

"Je jedno, jestli je tam ODS nebo ČSSD. To by mělo být u odborných věcí jedno, proboha. Když se do toho začne tahat politika, tak je to konec," dodává ředitel Domova Pod Lipami Tomáš Sojka. Během přípravy této reportáže ale David Rath nečekaně podpořil projekt chráněného bydlení v Psárech na Praze-západ. Jde ale o byty v areálu ústavu, takže o nějaké integraci do společnosti se tu mluvit moc nedá.

Za zdmi ústavu nelze žít normální život

Už zítra zahájí provoz tři nové chráněné byty ve Slaném, které zakoupil Domov Pod Lipami s pomocí Evropské unie a ještě s podporou bývalého vedení Středočeského kraje. Opravdu pomáhá chráněné bydlení zařadit postižené do společnosti?

Předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása uvedl, že funguje řada sdružení, která zřizují chráněné bydlení zejména pro mentálně postižené. Doplnil přitom, že mají velmi dobré výsledky. "Ti lidé žijí jakoby naplno. Vžili se do role, že mají svůj byt, že chodí někam do práce, byť je to do zařízení, ze kterého původně vyšli, a tam pomáhají s provozem. Mají svoje starosti, musí si byt udržovat. Naučí se řadu zkušeností, které dříve neměli ani nemohli mít, protože v ústavním zařízení s nimi takto nikdo nepracoval," vysvětlil Václav Krása.

Lidé žijící v chráněném bydlení musejí mít podle Václava Krásy vždy po ruce někoho, kdo jim pomáhá a částečně i život organizuje. "V zásadě je to i z ekonomického hlediska zajímavá věc, protože tam stačí jeden pracovník, který tam ani nemusí být celých 24 hodin, který tam dochází pouze po určitou dobu, kdy je potřeba na ně dohlédnout a poradit jim. Jestliže si vezmeme, že jedno lůžko v ústavním zařízení stojí milión korun, tak, pokud v chráněném bytě žijí tři čtyři lidé s mentálním postižením, je to levnější než ústavní lůžko," doplnil Václav Krása.

V Evropě se s chráněným bydlením začalo začátkem 70. let a v řadě zemí podle předsedy Národní rady zdravotně postižených ústavní zařízení našeho typu vůbec neznají. "Chráněné bydlení jsou jednou z činností, které jsou poměrně hodně v Evropě užívány a umožňují lidem s postižením žít co nejnormálnější život. A k tomu bychom měli všichni směřovat. Život za zdmi ústavu, byť by byl sebemodernější a vybaven jakoukoliv technikou, není normální život," upřesnil Václav Krása a dodal, že do chráněných bytů nejsou umisťováni lidé, kteří by představovali sebemenší riziko pro ostatní obyvatele domu.

Stále častěji se objevují zprávy o dopujících cyklistech. Podíváme se tomuto fenoménu Pod kůži. Nalaďte si ve středu 20. května Radiožurnál po 14. hodině.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.