Život ve třech rozměrech
Moderní technologie nám na začátku 21. století výrazně usnadňují život. Nezapomínáme však na to, že naše existence má také svůj duchovní rozměr? Co když navzdory všemu materiálnímu pohodlí naše duše strádá? I v době rychle se rozvíjejících technologií, které lidstvu umožňují žít pohodlný, konzumní život, jsou mezi námi lidé, kteří chtějí poznat život i z jiné stránky.
Salesiánské středisko Dona Boska nemusíte v pražských Kobylisích dlouho hledat. Směr najdete už při výstupu z metra - na informačních tabulích. Během nedávné výstavby metra přímo pod salesiánským areálem rozechvívaly otřesy i jejich dům. S duchovním životem salesiánů však naštěstí, na rozdíl od domu, výstavba neotřásla. Jak tedy vypadá?
"Snažíme se žít ve všech třech lidských rozměrech. Člověk je takový trojúhelník - tělesný rozměr, duševní rozměr a pak třetí rozměr, duchovní nebo spirituální. Pro nás to prakticky znamená, že se snažíme vnímat i to, co je nad námi. Snažíme se meditovat, žít v souladu sami se sebou i jeden s druhým," přibližuje principy duchovního života salesiánů Jaroslav Vracovský.
Hlavním posláním salesiánů je věnovat se dětem a mladým lidem z problémových rodin nebo dětských domovů. Kromě salesiánů-spolupracovníků se o mládež starají také zasvěcení salesiáni. Jaroslav Vracovský je jedním z nich. Život v komunitě přirovnává k životu v rodině s tím rozdílem, že kněží a tzv. koadjutoři - řeholníci - žijí v celibátu.
"Salesiánské povolání je povolání, není to naše rozhodnutí. Samozřejmě sexuální život do života patří, ale jsou určití lidé, kteří dostali zvláštní Boží pozvání, dokážou se něčeho zříct, něco odvrhnout pro něco většího," vysvětluje Jaroslav Vracovský důvody, které vedou salesiány k rozhodnutí vzdát se některých radostí života běžného člověka.
Jedním z pomocných biskupů kobyliského salesiánského areálu je také stavební inženýr Michal Svoboda. Poté, co byl před lety osloven, aby navrhl brněnským salesiánům středisko, se snažil s životem komunity a jejími potřebami seznámit. Postupné poznávání života salesiánů a jeho láska k dětem jej nakonec do komunity přivedly nastálo.
"Myslím si, že velkou roli v tom hrála i vnitřní konverze víry. Jako by to všechno zapadlo do sebe," popisuje svoji cestu k salesiánům Michal Svoboda. Letos pracuje v komunitě už jedenáctým rokem a vede Salesiánské středisko v Praze-Kobylisích.
V Česku je zhruba 160 pravověrných salesiánů, kteří pracují ve dvanácti městech. S problémovými dětmi a mládeží jim pomáhá asi 600 lidí.
Hodně radosti a málo pláče navzdory těžkému osudu
Indie je země těžko uvěřitelných protikladů. Ve velkoměstech se vám z přepychu až tají dech a o kus dál můžete být svědky té největší chudoby, jakou si dovedete představit. Lidé žijí v Indii přímo na ulicích - vaří na ohni, spí pod kusem hadru.
Běžnou součástí takové bídy jsou děti, které rodiče posílají pracovat, anebo sirotci - děti bez zázemí a bez lásky. A právě těm pomáhal více než půl roku Ondřej Bílý, dobrovolník ze Salesiánského střediska Dona Boska.
"Byl jsem zapojený v projektu Anti Child Labor zaměřeném proti dětské práci. Do střediska přicházely děti, které třeba ve svých sedmi osmi letech už někde pracovaly, anebo to byly děti, které byly negramotné, rodiče je neposílali do školy," popisuje situaci dětí, ke kterým je směřována salesiánská pomoc, Ondřej Bílý.
Sociální pracovníci z tamního salesiánského centra se snaží zaangažovat rodiče do situace a nabídnout jim alternativu. Jejich děti mohou ve středisku strávit jeden rok, stravu, ubytování a školu mají zdarma.
Těžký život na indické ulici se na dětech nepochybně podepisuje, což potvrzuje i Ondřej Bílý: "Indické děti jsou dost tvrdé. Vyprávěly třeba o ztrátě rodičů a o docela hodně nepříjemných nebo těžkých životních situacích, úplně jako kdyby to byla běžná věc. Byly schopné to přejít a normálně fungovat. Bylo tam hodně radosti a málo pláče."
"Například na návštěvu za jedním klukem, kterému mohlo být tak osm let, tam přišla rodina. Když jsem se ho potom vyptával co a jak, co dělá rodina, co dělá tatínek, který tam nebyl, jestli měl nějakou práci, tak on prostě jenom tak řekne - táta umřel, odešel do nebe a směje se dál," uvádí příklad z vlastní zkušenosti salesiánský dobrovolník.
Pobyt mezi indickými dětmi ulice je bezpochyby neocenitelnou životní zkušeností, ze které si je co odnést i do života v západním světě. Ondřej Bílý k tomu říká: "Určitě jsem si přivezl víc pokory."
"U nás v České republice, v západní civilizaci, člověk může mít pocit, že má život pod kontrolou, že spoustu věcí dokáže ovládat, ovlivňovat. Tam ale člověk vidí spoustu bídy a nic s tím neudělá, je potřeba to přijmout takové, jaké to je, a snažit se podle svých možností udělat, co může," uzavírá své vyprávění Ondřej Bílý.
Projekt Adopce nablízko
Název Adopce nablízko na první pohled připomíná mediálně známý projekt Adopce na dálku. Cílem obou projektů je pomáhat dětem a mladým lidem v rozvojových zemích. Na rozdíl od Adopce na dálku, kdy lidé posílají peníze konkrétnímu dítěti, a tím mu umožňují chodit do školy, projekt Adopce nablízko funguje na principu sponzorování dobrovolníka, kterého vyšle salesiánská organizace třeba do Súdánu, Konga nebo Indie.
"Všimli jsme si, že když máte vesnici například se 300 dětmi a adoptované z nich jsou tři, mohou tam mezi nimi vznikat sociální rozdíly. A proto jsme si zvolili alternativní cestu, adopci dobrovolníka, který tam pojede za všemi těmi 300 dětmi," vysvětluje rozdíl mezi oběma projekty manažerka projektu Veronika Mokrejšová.
Pod asociací salesiánů Dona Boska funguje projekt Adopce nablízko od roku 2005. Za tu dobu se na pomoc dětem a mladým lidem v jeho rámci vypravilo na 60 dobrovolníků. Přípravný školicí kurz je rozložen do osmi víkendů během celého roku a zúčastnit se jej může každý, kdo chce odjet a pomáhat. Podmínkou je dobrý zdravotní stav, zkušenost s prací s dětmi a znalost jazyka.
"Zájem o školení je vždycky asi tak dvojnásobný. Během toho roku školení, těch osmi přípravných víkendů, zhruba tak polovina lidí zjistí, že to třeba není úplně pro ně nebo si pobyt ještě odloží," říká Veronika Mokrejšová.
V současné době odjíždějí dobrovolníci hlavně do Afriky - Etiopie, Jihoafrické republiky, Súdánu nebo Lesotha, ale i do Indie nebo Mexika. Projekt Adopce nablízko funguje také v Evropě - v Bulharsku nebo i v České republice.
Od letošního roku startuje nově fundraisingový projekt financování dobrovolníků. Změna se chystá i v procesu zaškolování. "Chceme, aby i samotní školitelé mohli vidět dobrovolníky v akci. To znamená, že dobrovolníci budou od příštího roku už společně připravovat program pro děti ve střediscích," upřesňuje chystané změny manažerka projektu.
