Překladatel Martin Hilský

Host (Martin Hilský): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Martin Hilský se narodil 8. dubna 1943 v Praze. Vystudoval angličtinu a španělštinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1968 získal stipendium k pobytu na univerzitě v Oxfordu. V letech 1989 až 1998 stál v čele ústavu anglistiky a amerikanistiky, kde teď působí jako profesor.

Moderátor (Naděžda Hávová): V roce 1983 přeložil Sen noci svatojánské a od té doby přeložil už skoro 30 Shakespearových děl. Za překlad Sonetů obdržel Jungmannovu cenu. Mezi dalšími oceněními je Cena Toma Stepharda, výroční cena Českého literárního fondu. Před třemi lety ho královna Alžběta druhá jmenovala čestným členem řádu britského impéria.

Moderátor (Vladimír Kroc): Martin Hilský napsal několik desítek studií a esejů o anglické a americké literatuře. Je autorem monografie Současná britská próza a knižní studie anglo-americké avantgardy Modernisté, editorem a spoluautorem knihy esejů Od Poa k postmodernismu. Spolupracuje s Českým rozhlasem 3 - Vltava, přednáší na mnoha světových univerzitách. Je ženatý a má 3 děti, Kryštofa, Veroniku a Ondřeje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Narodil jste se v rodině významného architekta Václava Hilského, zřejmě vás architektura tolik nelákala, protože vaše maminka, japanoložka, Vlasta Hilská měla k jazykům blíž než tatínek. Byla to ona, která vás přivedla k překladům a k literatuře?

Host (Martin Hilský): K literatuře určitě ano přes tu japonskou literaturu, ale nejenom ji, ona také studovala anglistiku kdysi dávno, ale víte, já architekturu mám velmi rád a dokonce si rád čtu knihy o architektuře a dokonce myslím, že jednu věc jsem zdědil po otci, a to je smysl pro strukturu a řád, který se v architektuře uplatnil vždycky nějakým způsobem. Ona je to obecná věc a je to vlastně i v textu a vlastně ve všem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Koneckonců myslím, že jedno z vašich dětí vystudovalo architekturu.

Host (Martin Hilský): Studuje architekturu, bohužel ještě nevystudovalo, ale studuje.

Moderátor (Vladimír Kroc): Anglistiku jste začínal studovat začátkem 60. let. Tenkrát asi u nás neměl tenhle jazyk zrovna na růžích ustláno nebo už to bylo lepších než v těch 50. letech?

Host (Martin Hilský): Já 50. léta nemohu posoudit, protože jsem byl příliš mladý, ale určitě to bylo lepší, protože v 60. letech už na začátku přece jenom se začala pomalu otevírat okénka, která byla přibouchnutá pevně v těch 50. letech. Navíc tehdy na anglistice působil profesor Zdeněk Vančura, to ať si kdokoliv myslí cokoliv, tak si myslím, že to byla významná osobnost. Vůbec bych řekl, že ta anglistika vlastně vždycky držela veliký standard, vysoký standard odborný, chtěl bych říci také morální.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nejste jediný, kdo se u nás věnuje překladům díla Williama Shakespeara, ale patříte mezi nejuznávanější. Bez falešné skromnosti, v čem vidíte kořeny vlastního úspěchu a důvod velkého ohlasu vašeho pojetí Alžbětinského dramatika?

Host (Martin Hilský): O tom se mi mluví velmi těžko, protože to by měl vlastně říkat někdo jiný. Já jenom dělám svou práci a mám samozřejmě názor na překlad. Přiznám se, že mě nesmírně těší ohlas, který některé moje překlady mají. Je to vlastně největší radost, když vidíte reakci diváků a můžete jim být vlastně užitečný a dokonce dělat lidem radost. To mi dělá radost velikou a proto dělám to, co dělám, samozřejmě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale když se vás zeptá nějaký váš student, v čem tkví ta zvláštnost vašeho pojetí Shakespeara?

Host (Martin Hilský): Já bych řekl, že je to v pojetí slova jako čehosi velmi konkrétního, čehosi, co má tělo, má pleť a je to velmi konkrétní. To znamená, já se vždycky pokouším o maximální konkrétnost, dokonce o instrumentaci verše a takové věci a velkou obraznost verše, tak jak to dělám. A pak mě vždycky jde o to pokusit se přetavit tu renesanční řeč do mluvy současné, ale ne bez pobízivosti a aktualizace, ale tak, aby si uchovala přes mluvnost a takovou někdy až konverzační kvalitu velkou básnivost a obraznost. Toto by byly takové hlavní souřadnice.

Moderátor (Vladimír Kroc): V čem je podle vás výjimečnost Shakespearova díla, jak to, že nás může oslovovat ještě po těch 400 letech?

Host (Martin Hilský): Toto je obrovská otázka. Já myslím, že ta výjimečnost je v několika věcech. Je to především obrovský rozsah lidské zkušenosti, která v něm je obsažena. To nemá obdobu. Nikdo nenapsal Hamleta, Krále Leara, McBetha a tak dále. To je neuvěřitelné, že jeden tvůrčí génius tvořil tolik lidí, tolik světa, tolik duše. Tak to je nepochybně první důvod. A víte, jaký je ten druhý? Já jsem o tom jako překladatel velmi přesvědčen a myslím, že vím, o čem mluvím v tomto případě. Je to jeho řeč. Je to právě způsob, jakým zachází s řečí. To nemá obdobu. U jeho geniálních současníků to nemá obdobu, protože zase ten rys je obrovský a to, co on dělá s řečí, jej prostě drama samo o sobě a to mě nesmírně těší, že s tímto dramatem řeči, s tím divadlem řeči mohu zacházet.

Moderátor (Vladimír Kroc): Řekl jste jeden génius. Byl opravdu jeden, o tom se hodně diskutuje a někdy i pochybuje.

Host (Martin Hilský): Možná, že se v té osobě skrývalo více básníků, ale já jinak zachovávám ten názor, že Shakespeare se narodil ve Stratfordu jako syn obyčejného rukavičkáře a tak dále. Ale nejsem stoupenec těch teorií, ať už je to ta oxfordská, tj., že to byl ten 17. hrabě z Oxfordu. Nejsem pro to z toho prostého důvodu, že nebyl předložen definitivní důkaz, že tomu tak bylo, čili ta otázka je otevřená. Ty teorie jsou mimochodem mnohdy zajímavé a jejich kulturní historie je zajímavá. Proč to vzniklo? Proč bylo třeba vymýšlet si někoho jiného? To mě vzrušuje. Ale nebyl podán důkaz, že to nebyl Shakespeare a dokud podán nebude, já budu tvrdošíjně si myslet, že Shakespeare byl Shakespeare.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jste Shakespearův velký obdivovatel, kdybyste měl dnes možnost se s ním potkat, popovídat si s ním z očí do očí, bylo by něco, co byste mu třeba vytkl?

Host (Martin Hilský): Ne, to ne, ale nevím, jak by to dopadlo, kdybychom se potkali, to opravdu nevím. Rozhodně bych mu nic nevytýkal, já bych se rychle ptal. Já bych se honem ptal, jak to všechno bylo a na spoustu dalších věcí, o kterých se píší učené knihy a nikdo neví, jestli je to pravda. O některých věcech to známo není. Víte, to je zajímavost Shakespearova, že tolik věcí je tam otevřených a podléhá interpretaci a ta je pořád nová. Takže vlastně každá doba si ho čte po svém a my ho čteme a on čte nás a vlastně se pokaždé v každé generaci znovu vytváří. Je to nesmírně zajímavý fenomén.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pane profesore, vy jste se stal u nás specialistou na Williama Shakespeara, ale to s sebou možná nese to, že se zapomíná na jiné vaše překlady. Opravdu namátkou nemůžeme vyjmenovat všechny, ale překládal jste Johna Steinbecka, Roberta Patricka, Petra Schoffera nebo Fortona Wildera. Nepřijde vám to někdy líto, že když se řekne profesor Hilský, tak ozvěnou zazní Shakespeare?

Host (Martin Hilský): Ne, nepřijde mi to líto, naopak, je to pro mě čest, ale víte, neručím za sebe, já se mohu vrátit a také žiji pořád jednou nohou v současnosti a pořád mě baví moderní literatura. Jenom pochopitelně mám na ni méně času, a to máte pravdu, že když se dáte tady na to, tak je to také určitá oběť. Já vím, že je nutná. To je prostě buď a nebo. Já teď už prostě jsem zašel příliš daleko tímto směrem a kdybych se měl vracet, tak myslím, že už bych nic nestihl.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to hodně daleko, protože už vám v překladu zbývá, pokud se nepletu, pouhých 9 her?

Host (Martin Hilský): Ano, je to tak.

Moderátor (Naděžda Hávová): Celou dobu mluvíme o angličtině, ale vy jste studoval i španělštinu. To jsme říkali v úvodu. Tu jste zanedbal, už se jí tolik aktivně nevěnujete?

Host (Martin Hilský): Tak já mám španělštinu velmi rád a čtu španělsky, ale víte, být hispanistou, to je jako když jste pianista, musíte prostě denně hrát a já denně hraji na toho Shakespeara a na raně moderní angličtinu a na současnou angličtinu a bohužel mě to pohltilo. Takže opravdu nemám čas a za hispanistu se nemám právo pokládat, neboť si to nezasloužím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem slyšel, že ve zvláštní oblibě máte Shakespearovy sonety. Je nějaká jeho hra, která vám obzvlášť přirostla k srdci?

Host (Martin Hilský): Já mám vždycky nejraději tu, kterou právě dělám, ale byly hry, které byly pro mě zjevením, takovým objevem, protože Shakespeara musíte poznat sám, přisvojit si ho. Třeba Marné lásky snaha, to byla druhá hra, kterou jsem dělal, dvakrát jsem toho nechal, protože to je nepřeložitelná hra, samá slovní hříčka. Mně se postupně k tomu podařilo nacházet ty klíče a když jsem to dodělal, tak najednou já jsem té hře rozuměl úplně jinak, protože překlad je také poznání, to není jenom že něco přeložíte pro druhé, ale také vlastně pro sebe. Vám to obohatí život, protože prostě tu hru vidíte úplně jinak. Je to poznání, které je úplně jiné než třeba opakované čtení téže hry, protože když překládáte, tak musíte zvažovat možnosti každého slova. To znamená, že myslíte za ta slova, nejenom co znamenají a také jak by mohly fungovat a tak dále. Tak to byl pro mě veliký objev. Druhý takový mezní bod byl Othello, první tragédie, kdy jsem se učil jednoduchosti a přesnosti. Od té rozhýřenosti slovních hříček bylo najednou třeba mluvit přesně a jednoduše, naprosto průhledně. To bylo neobyčejně těžké a já to poprvé zažil u Othella, pak se to opakovalo v dalších samozřejmě.

Moderátor (Naděžda Hávová): 57. sonet, který jsme si vyslechli, přeložil Jan Vladislav.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste to poznal ještě dřív, než vlastně jsme vám to jméno řekli.

Host (Martin Hilský): Ano, to se pozná podle toho, že Jan Vladislav překládal sonety alexandrínem, to znamená 12 slabik a ono je to okamžitě slyšet. On má ohromnou libozvučnost, je to velmi líbezné, je to taková kantiléna. Ten Shakespearův verš originální 10slabiční je mnohem sevřenější, kdežto Jan Vladislav má právě tu nádhernou libozvučnost. Já jsem na těch překladech jeho samozřejmě vyrůstal, to byly překlady mého mládí, ale přiznám se, že cítím překlad sonetů jinak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak na vás působila ta interpretace Marka Ebena?

Host (Martin Hilský): Nesmírně krásně a uvědomil jsem si jednu věc, že vlastně hudba, jakmile zhudebníte sonet, tak vytvoříte jiný sonet, vlastně ten sonet se rozplyne v té hudbě a vznikne nový tvar, který je určen zákonitostmi hudby víc než slova. Já to znám z přímé zkušenosti, protože k mé radosti v mých překladech zhudebnili už 3 skladatelé vlastně sonety. Je to Jiří Cerha, Daniel Dobiáš a Lukáš Horník 3 sonety zhudebnil a já vím, že pokaždé ta hudba vlastně promění ten sonet, prostě říká něco jiného.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zvláštní kapitolou jsou letní Shakespearovské slavnosti, které pro letošek na Pražském Hradě pomalu končí. Jak na vás působí prostředí nejvyššího purkrabství?

Host (Martin Hilský): To je magické prostředí. Tam i ta zeď hraje, protože má paměť. Tam je paměť českých králů, je tam paměť historie, jsou tam dokonce ty erbovní kameny, čili ta zeď je hercem jakoby nebo taková reálie, to je magické prostředí. Pochopitelně vyžaduje určitý přístup, zcela jiný než v zastřešeném divadle, ale já jsem tam byl mnohokrát takhle mezi diváky vzadu a vím, že ta reakce diváků bývá často bezprostřední a nesmírně krásná.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak tudíž dedukuji, že se vám líbí také režijní pojetí Martina Huby, ať už šlo o Krále Leara a nebo teď o Romea a Julii.

Host (Martin Hilský): Určitě, já si velmi rozumím s Martinem Hubou už přes řeč, protože on je ten typ režiséra, který pokorně rozkrývá vlastně to, co v té hře je, a nesnaží se blýsknout se vlastním originálním pojetím, přitom je samozřejmě velmi originální, protože to je to nejtěžší pracovat s tím textem a z něho vystavit potom imaginativní představení, které samozřejmě je jeho. Já si myslím, že Král Lír na Hradě měl i zajímavý ohlas a já si myslím, že herecké výkony například na tom Hradě jsou velmi zajímavé. Jsem přesvědčen, že divadelní události to v každém případě jsou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vás na závěr letošních slavnostní čeká výjimečné představení, které budete sám uvádět, komponovaný večer Blázni a milenci a básníci v režii Borise Rössnera. Dlouho jste váhal, než jste souhlasil, že se sám objevíte na jevišti?

Host (Martin Hilský): Ne dlouho, jenom krátce jsem váhal, protože nejsem herec a přece jenom něco jiného je přednášet, tam já jsem naprosto zvyklý, to není problém, ale toto je trošku jiná role, a tak pochopitelně taková plachost je pochopitelná. Hlavně jde o to, zda se mi podaří zaujmout posluchače tím, co já mohu říct, co chci říct, protože nic jiného říkat nemohu, čili budu mluvit velmi za sebe. Uvidíme, jak to dopadne. Ten pořad je o Shakespearovu slovu, je to vlastně svátek Shakespearovského slova a Boris Rössner je jistě přední herec, ale já ho znám také jako velmi zajímavého režiséra, takže on bude režírovat 4 mladé herce, které jsem viděl na zkouškách, a mám z toho také velkou radost, s jakým nasazením to dělají. Ten název je citát ze Sny noci svatojánské a je to z monologu pátého aktu, kde Thézeus vlastně pojmenovává celou Shakespearovskou imaginaci, která je o slovu, takže ono tam se potom hovoří o vzdušných nic, kterým básníci dávají tělo, příbytek i jméno. Celý ten pořad je o tom, začne ranými komediemi, bude to o lásce, o námluvách a skončí to vlastně tragédiemi, čili je to i takový vhled do určitého vývoje. Snad se nám podaří předvést Shakespearovo slovo v akci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Už teď se ví, že je o představení nebývalý zájem. Premiéra má být na Hradě 10. září. Chystají se ještě reprízy?

Host (Martin Hilský): O reprízách nevím, ale před oním 10. zářím bude představení 7. a 8. září Na Lávce. To je zastřešená prostora, kde bude zastřešený prostor, kde bude méně lidí. reprízy dohodneme ve chvíli, kdy bude jasné, že posluchače a diváky zajímá to, co my chceme říct, protože je to experiment, je to takový zajímavý pořad, sonety, citace z her a zároveň to není pořad, je to pokus o takový žánr svého druhu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Co je důležité, že jde o dobročinnou akci. Výtěžek by měl přispět sbírce Dům čtyř múz. Co to je za projekt?

Host (Martin Hilský): To je projekt, se kterým přišla agentura Šok, a pokračuje vlastně v takových charitativních akcích skupiny PPF, která už léta sponzoruje letní slavnosti Shakespearovské, takže toho 10. září celý výdělek půjde na podporu umělcům, kteří se ocitli v nouzi a kteří celý svůj život dávali radost jiným lidem a teď třeba nemohou z těch či oněch důvodů, takže myslím, že spojení tady toho pokusu říct něco o Shakespearovi, říct to zábavným způsobem a ještě k tomu udělat dobrý skutek, že je to takový dobrý projekt.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pane profesore, vy jste také uznávaný pedagog. Povězte, mění se za léta vaší pedagogické činnosti vaši studenti?

Host (Martin Hilský): Jsou pořád stejně mladí, to je zajímavá věc, ale to říkám strašnou banalitu, to každý ví. Ale ona to tak banalita úplně není, protože já se cítím velmi dobře možná právě proto, že jsem pořád s mladými lidmi, což myslím tak, že dneska se k nám dostávají jenom lidé opravdu kvalitní. To znamená, že máme dobré studenty. Oni často mají názory, které jsou velmi zajímavé a občas otřesou vašimi axiomy, a to je nesmírně zdravé, když se tohle stane. Já také poznám, co je zajímá a co ne, jakým směrem se ubírá jejich myšlení. Říkám si, dokud jim stačím, tak je to dobré a pak uvidíme, když přijde čas odejít, je třeba vědět kdy odejít, to je velké umění.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane profesore, vy jste se teď vrátil po pěti nedělích, strávených ve Velké Británii. Připravoval jste se tam na nějaké další překlady, co vůbec teď chystáte, co vás čeká?

Host (Martin Hilský): Já jsem tam byl na půl soukromě, na půl pracovně na Shakespearovské konferenci, ale hlavně jsem tam potřeboval dopsat esej o Richardu třetím, protože jsem přeložil všech 8 historických her, to jsou ty 2 tetralogie, které se moc nehrají u nás, a bylo to obrovské dobrodružství. Pak jsem tam připravoval velmi zajímavý ediční projekt, to bude dělat Atlantis, brněnské nakladatelství, dvojjazyčnou edici Krále Leara, vypravenou tak, jak jsou vypraveny sonety Sen noci, Hamleta, Kupec benátský například. Takže jsem tam, pokud to bylo možné, byl v knihovnách v létě a doplňoval si věci, které tady nejsou k mání a které já potřebuji znát. Ty edice jsou velmi pracné, člověk musí číst velmi ze široka kolem a mě to nesmírně baví a tohle je možné dělat jen v Anglii, protože bohužel naše knihovny na tuhle práci vybavené nejsou.

Moderátor (Vladimír Kroc): V úvodu jsme řekli, že jste přeložil už skoro 30 Shakespearových děl. Existuje nějaká hra, která je jenom ve vašem překladu?

Host (Martin Hilský): Zatím existuje, brzy určitě ne, protože Shakespeara překládá vždycky více překladatelů na celém světě, to tak není jenom u nás. Ta hra se jmenuje Dva vznešení příbuzní. Je to jedna z posledních jeho her vůbec. Má příbuzné rysy se Snem, protože tam vystupuje Thézeus. Je to vlastně taková dramatizace Čoserovy Rytířovy povídky. Je to nesmírně zajímavé. Není to vrcholová komedie nebo romance, ale nesmírně zajímavá hra. Tak se moc těším, až se nějaké divadlo statečně odhodlá tu hru inscenovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane profesore, my vám přejeme, aby vás chuť do práce neopustila, aby vás těšila, tak jako teď.

Moderátor (Vladimír Kroc): Budeme se těšit, že 10. září uvidíme na Hradě to představení Blázni a milenci a básníci, kde se sám představíte.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hostem Vladimíra Kroce a Naděždy Hávové byl v pořadu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu Dva na jednoho profesor anglistiky a amerikanistiky, esejista a překladatel Martin Hilský. Děkujeme, na shledanou.

Host (Martin Hilský): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.