Poláci a Češi se už po desetiletí přou o pozemky
Když posílá jeden stát druhému tajnou diplomatickou nótu, vždy to znamená, že se děje něco zvláštního. Zjistili jsme, že přesně taková zpráva teď míří do Polska - a možná tomu nebudete věřit - kvůli pouhým čtyřem kilometrům čtverečním. Zní to až neuvěřitelně, ale Česko se už více než padesát let nedokázalo dohodnout na pozemkovém vyrovnání u státní hranice.
Ministerstvo vnitra, kraje, obce, členové speciální hraniční komise, vyjednavači, premiéři. Tvrdé odmítání, opatrnost, choulostivá diplomacie a omílání 50 let staré historie. To všechno provází jeden z nejzvláštnějších problémů českého státu. Dohadování o 368 hektarů - tedy ani ne o čtyři kilometry čtvereční.
"Nejvíce to znečišťují Poláci. Ti mají větší svah - až do potoka. A s nimi se nedá domluvit," naznačuje třebomský starosta, že vztahy s Poláky nepovažuje právě za růžové.
Jsme v Třebomi - jedné z nejzapadlejších vísek Moravskoslezského kraje, doslova obklíčené Polskem. Měla by ve svém katastru přijít o pět hektarů. A její starosta se prudce ohrazuje proti tomu, že by těchto pět hektarů bylo v uvozovkách "bezcenných": "Všichni říkají, že se vracejí bažiny - ale to není bažina! To byla orná půda, teď tam je tráva."
"Chceme se v prvé řadě s obcemi a kraji dohodnout," říká už řadu měsíců mluvčí ministerstva vnitra Vladimír Řepka. Jenže původně obyčejný plán - najít a spočítat pozemky vhodné k převedení na polskou stranu - narazil na často nekompromisní odpor. Nejen obcí, ale i krajů.
Proti nim stát zatím nechce jít, a tak zoufale hledá jiné možnosti. Místo pozemků nabízel Polsku peníze, ale nepochodil. Víme, že se teď chystá tajná vládní nóta. "Usnesení vlády je v utajeném režimu, takže v tuto chvíli vás s obsahem nóty pro polskou stranu neseznámím. Nejprve ji předáme polské straně, pak bude možné vás informovat," zní z ministerstva vnitra.
S velkou pravděpodobností se v nótě píše o tom, že by snad bylo možné nabídnout nějaké jiné pozemky. Jenže otázkou je jaké a zda by je Poláci vůbec chtěli.
Pozemkové vypořádání bere čas další spoustě lidí. "Hledáme další vhodné cesty - pro případ, že se nedohodneme s kraji a obcemi," říká Vladimír Řepka. A proč vlastně celá záležitost trvá tak dlouho? "Vysvětlením je, že nechceme jít proti pravomocím obcí a zabírat jim majetek - to ani nemůžeme. Takže se samozřejmě snažíme hledat další cesty. To bude asi důvod, proč vyrovnání trvá tak dlouho."
Trvá už více než 50 let. Dost možná česká strana podcenila tradiční polské obchodní schopnosti. Pozemky u hranic prostě chceme, ujišťuje mě polský generální konzul v Ostravě Jerzy Kronhold. Ten dodává: "Zdá se mi, že se nacházíme v patové situaci. Konají se rozhovory - které ovšem nemají konec."
Jako by Polákům už pomalu docházela trpělivost. "Je to kus území a majitelé by měli vědět, co chtějí," zní z jejich generálního konzulátu v Ostravě.
A teď ještě jednou třebomský starosta - krátce a výmluvně: "Tak ať to dají k soudu. A ten ať rozhodne."
Takže patová situace jako z učebnice šachu. Manipulování se státní hranicí - pokud zrovna nejde o stavbu důležité silnice - je v našich končinách něčím zcela výjimečným a v podstatě k němu už nedochází nikde. Půl století po česko-polské oficiální dohodě o napřímení státní hranice se doposud žádné vládě nepodařilo naplnit ji tak, jak byla tehdy podepsána.
Absurdní tahanice trvají už přes 50 let
Česká vláda hledá způsob, jak vyřešit nepříjemný problém v česko-polském pohraničí. Desítky let dluží Polsku převedení zhruba 370 hektarů pozemků, a to kvůli poválečné změně trasy státní hranice. Jakékoliv vyjednávání s obcemi zatím nevede k žádnému výsledku, a tak míří k našemu sousedovi tajná diplomatická nóta. V ní by měla být pravděpodobně i varianta převedení jiných, méně sporných území. Podivná tahanice o necelé čtyři kilometry čtvereční začíná v padesátých letech minulého století.
Začalo to na přelomu jara a léta 1958 ústavním zákonem o vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou - právě na její popud. Krácení a napřímení hranice však znamenalo pozemkovou rošádu. Dohoda o konečné podobě hranice ani zdaleka nebyla, jak už víme, konečná.
"Po jednáních, což bude na konci června, prozradíme, o jaké konkrétní pozemky se jedná. Tedy až se dohodneme s obcemi." To loni sliboval mluvčí ministerstva vnitra Vladimír Řepka - rychlou inventuru a řešení. Už dlouho před tím se o to v 50. letech pokoušeli vládní zmocněnci. Ovšem všichni bez úspěchu. Až po převratu se obě strany dohodly, že se dohodnou.
Jenže to bylo vše. Vhodných pozemků u pohraničních potoků a říček nebylo tolik a nikdo se ničeho jen tak vzdávat nechtěl. Za všechny si poslechněme, co říká starosta obce Píšť na Hlučínsku František Jaroš: "Vyslovili jsme s tím souhlas, ale pouze s podmínkou, že dojde k nějaké finanční kompenzaci pro obec Píšť. A to i z důvodu ztráty plošné výměry katastrálního území, protože v rámci přerozdělování sdílených daní do rozpočtu obce se i toto katastrální území bude počítat."
Zatím se konkrétně mluvilo jen o jakési první vlně vypořádání. Moravskoslezský kraj 22 a například kraj Liberecký více než 90 hektarů. Vždy to bylo choulostivé téma, říká bývalý moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský: "Pamatuju si naše stanovisko, a totiž že jde o záležitost hlavně ministerstva zahraničí. Upozorňovali jsme na jedinou věc, aby totiž touto výměrou nebyly postiženy nové majetkoprávní vztahy vlastníků, což by opět násobilo problém."
Dnes je tomu přesně 51 let a je vskutku zarážející, kolik času a energie tomu už věnovala spousta lidí. Možná jsme se přepočítali v neústupné vytrvalosti Polska. Možná nikdo netušil, jak velkým problémem bude ořezat Česko o drobné kousky půdy v pohraničí. A už vůbec ne, že se budou posílat tajné vládní nóty - jako právě teď. I absurdity mají reálnou podobu. Ta naše už je v učebnicích dějepisu, aniž by se dočkala výsledku.
Spory o rozlohou nevýznamná pohraniční území nejsou ničím výjimečným
V roce 1958 byl schválen ústavní zákon, který zjednodušil trasu česko-polské hranice, ovšem Polsko tak přišlo o necelých 400 hektarů. Právě ty měla česká strana nějakým způsobem nahradit, což se dodnes nestalo. Pokud se zeptáte starostů obcí v pohraničí, zjistíte, že rozhodně nejde o zanedbatelnou maličkost.
Hlavní problém přitom nespočívá v rozloze pozemků - v porovnání s rozlohou Česka, natožpak Polska jde o pouhou kapku v moři. Obce však nechtějí oklešťovat své katastry, byť by se jednalo o nevyužívané plochy. A ve svém odmítavém postoji mají podporu krajů.
Ministerstvo vnitra tak stojí před problémem: na jednu stranu nechce jednat proti vůli obcí, na druhou stranu chce splnit závazek České republiky vůči Polsku. A tak hledá jiné, méně kontroverzní pozemky. Zda se mu to podaří - a zda se Polsko s případnými "náhradními" pozemky smíří - je otázkou, jejíž odpověď přinese teprve čas.
A čím je vlastně česko-polský spor o necelé čtyři kilometry čtvereční půdy tak specifický? Především tím, že v něm nejde o pozemky rozsáhlé, a přesto nebylo možné jej v uplynulých 50 letech vyřešit. A podobné historické "nedodělky" nejsou ničím výjimečným. "Možná bychom se divili, kolik takových kauz a kauziček kolem nás je," uzavírá autor reportáže Martin Knitl.
Ve středu 2. prosince se v Pod kůži budeme věnovat kauze pražské vily Betramka. Nalaďte si Radiožurnál po 14.30.
Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.
