46. den. Slunečnice v hospicu, něco o Kumštu a o zbytečných hostech
Na terase kavárny popíjejí hosté Sluneční limonádu a metají kostky. V županech tři pacienti a v šatech dvě dobrovolnice, které dělají nemocným společnost.
Dobrovolníků mají zatím v hospicu sv. Josefa v Rajhradu u Brna přes padesát a zrovna teď k nim přibyla Iva Tobiášová. Dlouho jí trvalo, než se odhodlala do Rajhradu přijet.
„Chodila jsem sem za maminkou tři měsíce, pak zemřela a já jsem nedokázala ani projet Rajhradem. Po pěti letech to chci lidem v hospicu, který se o maminku úžasně staral, nějakým způsobem vrátit,“ říká.
Ivana také sedí na terase kavárny Slunečnice a naslouchá slovům školitelky, která má dobrovolníky na starost. Odborníci z hospicu berou dobrovolníky velmi vážně, protože jsou důležitou pomocí.
„Ti lidé většinou nejsou zdravotníci a přicházejí z normálního života a přinášejí život s sebou,“ říká primář Ladislav Kabelka. Stejně je mimořádně obtížné pracovat v místě, kam lidé přicházejí na svoji poslední cestu. Personál ani dobrovolníci se na to tak ale nedívají.
„Já jsem u prvního pacienta plakala. Jenže to nemá smysl. Musíte myslet na to, co jste s ním prožili hezkého,“ říká tmavovlasá třicátnice Jana, která do hospicu chodí pravidelně. První rok dokonce každý den.
Jiné zaměstnání neměla, protože byla sama nemocná a věří, že pobyt tady uzdravuje. „To, co těm lidem dávám, se mi vrací.“
Místem setkávání je příjemná kavárna Slunečnice s ještě příjemnější obsluhou, která ale není registrovaná jako pohostinství, ale chráněná dílna. Časem by tu chtěli mít i koncerty a další program, aby hospic propojili s vnějším světem.
Primář Kabelka je zároveň předsedou České společnosti paliativní medicíny a propagátorem významu hospiců. Mezi jeho oblíbená rčení, která se týkají posledních dnů života a smrti, patří toto: „Nedávejme životu hodiny, ale hodinám život.“
Ví, o čem mluví. Hospic přijme každoročně pět set pacientů a většina z nich tady zemře.
Kumšt
Najít oslí můstek a přeskočit z hospicu do divadla neumím, ale pozvánku jsem dostal, a tak jsem přišel. A nelitoval. V areálu lednického zámku stejně jako ve Valticích nebo Hlohovci hraje celé léto Dvorní divadlo. Skoro každý den tu brněnští herci pod vedením režiséra a také herce Zdeňka Černína baví diváky z okolí včetně turistů.
„Divadlo je zábava,“ říká Černín, který zrežíroval pro letní divadlo pod hvězdami známou hru Kumšt.
Kumšt jsem kdysi viděl v obsazení Milan Lasica, Marián Labuda, Milan Kňažko, a tak jsem byl zvědavý, jak se s ní Dvorní divadlo popere. Je to skvěle udělané, velmi humorné bez trapných vtípků, diváci se baví a atmosféru nekazí ani všudypřítomní komáři. Však také ke každé vstupence dostane divák podle potřeby dávku repelentu.
Nejlepší atmosféra prý bývá na Černínově chalupě v Hlohovci. „Došlo mi, že se tam dá hrát, když jsem natíral lavičku. Hned bylo hlediště.“
Černín několikrát zdůrazňuje, že Dvorní divadlo hraje bez dotací a musí si na sebe vydělat. Na představení chodí kolem stovky lidí, a tak je cíl splněný. Ovšem něco to stojí. Herci už mají za sebou od začátku července přes třicet vystoupení. Takové typické divadelní prázdniny.
Líná, ale nakonec prospěla
Divadlo se hrálo v neděli večer, a protože jsem ještě potřeboval chvíli ťukat do notebooku, hledal jsem kemp s hospodou nebo bufetem. V neděli večer je ale v okolí Lednice temno a zavřeno. Nakonec jsem našel u Nových Mlýnů kemp, kde měli do dvanácti. Akorát měli plno.
Ve vedlejším kempu Unikemp mě potěšili ještě víc. „Já v půl dvanácté už nerada ubytovávám,“ říká asi dvacetileté děvče na recepci. Takže místo má, ale je líná vyplňovat formulář. Beze slova jsem nasupený odešel, vrátil se zpátky k bufetu a pak hodil spacák vedle písečné pláže.
Vlny se celou noc plazily sem a tam, připadal jsem si jako v mořské zátoce a lebedil si. Ráno půlhodinka běhu kolem přehrady a osvěžující koupel. Všechno díky té nalakované krasavici. Jenom jsem v noci nic nenapsal. Ale upravil jsem si jedno přísloví: „Co nemusíš udělat dnes, ihned odlož na zítřek.“