57. den. Láska a nenávist pod vysokou pecí, ztracen v industriálu a jedna záhadná žena
„Ostravu můžeš milovat, nebo nenávidět,“ říká bez váhání kolegyně z ostravské redakce zpravodajství Andrea Čánová. Je místní, a tak ji ty hromady železa, ocele, betonu a cihel připadají úplně normální. Myslel jsem na to, když mě spolkl areál bývalých Vítkovických železáren a dlouhé hodiny rozmačkával jak had svoji oběť. Lehce poetická nebo snad patetická slova jsou na místě. Celý ten obludný a zvráceně půvabný prostor magicky přitahuje.
Začal jsem v bývalém dole Hlubina, kde jsem se chtěl původně podívat na mladé umělce, kteří využívají prázdné cihlové haly ke svým kumštýřským spádům. Dokonce si tu postavili stany, otevřeli bar a slušně jednu budovy zabydleli.
Z Hlubiny by se měl stát další kulturní prostor stejně jako z areálu Dolní oblast Vítkovice, kde vzniklo obrovské muzeum pod širým nebem, z obřího plynojemu koncertní sál Gong a z kompresorovny U6 výstavní síň. Právě tady se koná festival Colours of Ostrava.
Fotogenické jako Vítkovice
Mladé výtvarníky jsem brzy opustil a vydal se trochu nelegálně do pustého areálu. V podstatě vůbec nevím, jaký mají jednotlivé ocelové nebo cihlové stavby význam a celkový dojem je 100 bodů.
Pořád jsem měl nutkavý pocit, že na mě něco spadne z té hrůzné výšky, nebo že se někde propadnu. To vše ještě umocňovaly kotouče ostnatého drátu, které brání zvídavým jedincům jako já, aby se vydali ještě dál. K tomu všemu jsem nepotkal ani jediného člověka. Jules Verne by měl radost, že jeho Ocelové město opravdu existuje.
To se musí vidět! Proto jsem tentokrát nasekal více fotografií než obvykle. Jsem si však jist, že to stejně pochopí jenom ten, kdo se tu narodil nebo alespoň strávil notnou část svého života. Pro přespolního je to příliš velká rána do čenichu.
Člověk se nemůže divit, že Ostravané jsou takoví, jací jsou. Se vším, co k tomu patří. Ani ty hektolitry chlastu, které do sebe havíři nalili. Však si také dávám přestávku a na víkend mizím do lesa. Zpátky až v pondělí, až z toho industriálního zážitku vystřízlivím.
Záhada pod vysokou pecí
Když jsem přicházel do turistické části v Dolní oblasti Vítkovice, zničehonic mě oslovila jménem mladá žena, kterou jsem nikdy neviděl a která nikdy neviděla mě. „Vy jdete k nám, že?“ zeptala se mě. Chvíli jsem jenom zíral.
Sice mě předtím slyšela ve vysílání Radiožurnálu, ale neřekl jsem ani slovo, že se chystám do muzea. Ivana Hartošová, jak se žena s prapodivnými schopnostmi jmenuje, ale nic mi neprozradila. Pozor na ni. Pracuje na recepci Gongu, kde začíná turistická exkurze do vysoké pece.
Výprava na pec stojí za to. Už jenom pro ten výhled na celé Ostravsko a industriální aglomeraci. Lidé dokážou vymyslet prapodivné věci. Navíc areál je výjimečně fotogenický.
Na kukačku v televizi
Ještě pár slov k ránu, kdy jsem byl hostem Dobrého rána České televize. Mluvil jsem o Prázdninách na přání. Nejvíce mě ovšem pobavily matky, které byly také hosty a předváděly takzvaný strollering, tedy cvičení s kočárky a dětmi. Na hudbu. Zajímavé. Ženy však byly spokojené.