58. den. Příšery na Helfštýně, sebeklam a zahrada na konírně
Na druhém nádvoří rozlehlého hradu stojí osmahlý vousatý muž, ruce mírně předpažené a dívá se směrem k Mekce. Pak poklekne na koberec a pokračuje v modlitbě.
Kamal Abu Ammar je palestinský kovář, který přijel z Izraele na zkušenou. Bydlí přímo na hradě Helfštýn se svým učitelem Khierem Akerem, který tady předvádí své umění už po šesté. Láká je Hefaiston – Mezinárodní setkání uměleckých kovářů. Na 32. ročník přijelo takových nadšenců na pět set, a to i z takových zemí, jako je Austrálie nebo Nový Zéland.
Mezi vystavenými díly jasně vedou železné příšery. Autoři se nepochybně inspirují filmovou tvorbou a jasně tím ukazují trend v umělecké kovařině. Je to tak trochu kovářské sci-fi.
„Já to nedělám. Je to esteticky zajímavé, ale pro mě to není kovařina,“ říká veterán Hefaistonu Karel Bureš z Cerekvice nad Loučnou. Uměleckou kovařinou se živí od mládí, i jeho otec byl kovář, i když ten ještě koval především koně. Jeho slovo má velký význam, protože už po desáté je předsedou poroty, která umělecká díla hodnotí.
Zlaté české ručičky?
Karel Bureš na festivaly svá díla přiveze, ale na místě nic netvoří. „Pouťové kování je o ničem. Dobré řemeslo se nedá dělat na chodníku,“ říká rezolutně, i když rozumí tomu, že předvádění přitahuje diváky a má smysl. Jinak ale volí tvrdá slova.
„My žijeme v sebeklamu. Rádi si něco namlouváme, ale zlaté české ručičky je mýtus,“ soudí. Kovářů je v Česku obecně málo a platí to i o těch uměleckých. I proto mají před hradem rozložené své stánky zástupci kovářských škol, aby se pokusili lapit nové dušičky.
Hefaiston je největší setkání uměleckých kovářů v republice a podle znalců i ve střední Evropě. Přijíždí se na něj podívat i deset tisíc lidí za víkend. „Pro hrad je to velká událost,“ říká kastelán Jan Lauro. „Tento víkend nám udělá desetinu celoroční návštěvnosti.“
I díky festivalům, jako je Hefaiston, se za posledních třicet let hrad změnil k nepoznání. Z dřívější zříceniny se vyklubal solidní obyvatelný hrad, kde se nikdo nemusí bát, že mu spadne na hlavu kámen nebo že zapadne do nějaké díry.
Ovšem hlavní zásluhu na tom první kastelánka Marcela Kleckerová, která začala s obnovou hradu, a lidé z Hnutí Brontosaurus. Ti tu působí dodnes.
Zelináři na střeše
Helfštýn hlídá po staletí Moravskou bránu, tedy údolí Bečvy a stojí jen pár kilometrů od Lipníka nad Bečvou. Jeho centrum je chráněná památková rezervace, ale mě nejvíc zaujala velká zahrada na střeše zámecké konírny.
Byliny tam rostou už 150 let, i když v dobách socialismu si tam obyvatelé zámeckých bytů a později úředníci pěstovali zeleninu. Zahrada je přístupná pouze v sezóně. Samotný zámek není určen k prohlídkám, sídlí v něm Městský úřad.
Botanicky je zahrada poměrně nezajímavá, roste tu pár druhů. Pěkná je ale palma a ještě hezčí je pohled přes palmu na panelové sídliště. Historie se tu snoubí se současností zajímavým způsobem. Vedle se tyčí obrovitý buk zvaný Opičák. To rozložitá koruna a zkroucený kmen mu daly jméno.
Centrum Lipníku je městská památková rezervace, vedle Olomouce jediná v Olomouckém kraji. Takže za zastávku po cestě někam Lipník nad Bečvou stojí.