61. den. Východní větry, cesta za souřadnicemi a „po našimu“
V téměř prázdné restauraci Pod javorem sedí padesátník opřený o bar, mlčenlivě hledí před sebe a pokuřuje. Je půl deváté večer a venku je tma jak v pytli. Tady se stmívá dřív než jinde. Hrčava je nejvýchodněji položená obec v Česku, takže i hostinec je na samém východě. Na turistické hnízdo to nevypadá. Přitom tři kilometry odtud je Trojmezí, společná hranice Česka, Slovenska a Polska. Dávám se do řeči s mlčenlivým mužem a pomalu zjišťuji, že zdání klame.
„Turisté ráno přijedou a večer odjedou. Nemají kde přenocovat,“ říká muž, ze kterého se vyklubal majitel hospody Oldřich Hampel. Jistě si všiml mého překvapeného výrazu, protože hned dodává, že místa má v patře dost, ale provozovat penzion nebo ubytovnu nebude.
„Nechci si zase brát úvěr a zadlužovat se,“ vysvětluje. Chvíli přemýšlí, co se mnou udělá, kam mě uloží, ale stačí mi místo na terase pod stříškou, takže vypijeme sklenku na seznámení a jdu si lehnout na terasu. Ráno se uvidíme v obchodě, kde prodává jeho žena.
Trojmezí a krávy
Vstávám po šesté, beru bicykl a sjíždím prudkým kopcem do údolí, kde leží můj cíl Trojmezí. Hraniční bod je dobře označeny, na české a slovenské straně stojí bytelné altánky s lavicemi a krbem, obě země spojuje ještě bytelnější dřevěný most.
Poláci mají na své straně jen narychlo postavenou stříšku z kůlů a igelitu, kde se o víkendu konala společná mše. Povalují se tu odpadky po nějaké večerní pitce. Z Polska totiž vede asfaltka až k Trojmezí, z české strany platí zákaz vjezdu a ze Slovenska sem mohou jen cyklisté a pěší po lesní stezce.
„Budeme to muset rychle vyřešit, jinak to tu lidi zničí,“ říká starosta Hrčavy Petr Staňo. Má chalupu přímo na Trojmezí, asi 300 metrů od hranice. Hned mi točí pivo, které si nechává vařit v malém pivovaru, a vysvětluje velkolepé plány.
Všechny počítají s tím, že se místní lidé probudí, ztratí ostych a začnou nabízet ubytování ve svých domech. Starostova představa je vlídná agroturistika jako na polské straně, kde už příležitost chytili za pačesy dávno. „Sem přijede 50 tisíc turistů ročně. To je jediná šance pro Hrčavu,“ domnívá se.
Petr Staňo je Slovák, slovensky mluví a slovensky vyřizuje i úřední dokumenty. Má také české z občanství a do Hrčavy se vrátil ze Slovenska před třemi lety. Ovšem narodil se tu, a proto se také mohl stát starostou. Firmu má však na druhé straně a na Slovensko vozí i děti do školy. Je to pro něj praktičtější. Tady nakoupil pozemky a chová dobytek. Stíhá toho hodně a chtěl by k tomu přimět i své sousedy. „Tady má každý dva tři hektary a dobytek mám jenom já a tamhle děda,“ ukazuje na hřeben, kde vidím tečku a dvě krávy.
Východní strategie
Trojmezí turisty přitahuje a je to úplně jiná liga než Trojmezí to u Aše. Tam se turisté teprve učí chodit a zázemí vzniká velmi opatrně. Názorně je to vidět i v nejvýchodnějším koutu Česka, který leží pár kilometrů od Hrčavy v katastru obce Bukovec. Turistické značky k němu ukazují už z hlavní cesty, 500 metrů od něj je malé parkoviště, cestička je vysekaná a v cíli zaražený velký placatý kámen s nápisem: Nejvýchodnější bod České republiky. Nechybí ani souřadnice. Hranici tvoří potok. Poláci jsou za vodou.
Hrčava i Bukovec spolu soupeří o to, která obec je nejvýchodněji položená. Nebo spíš soupeřily. Dnes jsou lidé plus mínus smíření s tím, že za nejvýchodnější obec je považovaná Hrčava, ale nejvýchodněji položené pozemky jsou v katastru Bukovce. „Se starostkou Bukovce jsme se domluvili, že my postavíme turismus na Trojmezí a oni na nejvýchodnějším bodě,“ prozrazuje strategii Petr Staňo.
V Hrčavě stojí i roubený kostelík, který by turista neměl minout. Klíče má kostelnice a její manžel dělá ve vsi průvodce. Kostel zasvěcený Cyrilu a Metoději má velmi zajímavý interiér a průvodce o něm ví tolik věcí, že vyčerpal dřív mě než téma.
Celá oblast je ideální na jakýkoliv druh výletů a zaujme především roztroušeným osídlením v kopcích a prolínáním polského, českého a částečně i slovenského živlu. Z nářečí okamžitě poznáte, že je to tu pěkná směsice. Mluví se tu horalsko-slezským nářečím „po našimu (po našymu)“. Je to Slezsko, žádná Morava. Tento rozdíl už se začínám pomalu učit.