63. den. Maják na konci cesty, pár kroků ve vzduchu a útěk po hrázi
Málokdo si postaví šestipatrový dům jenom pro sebe. Ovšem manželé Radim a Irena Heinichovi to udělali. Před 14 lety koupili vodárenskou věž určenou k demolici a postupně z ní vybudovali velmi originální bydlení. Jsem zatím první novinář, který dostal pozvání. Tentokrát mají kolegové co závidět.
Vodárenská věž stojí daleko v polích na okraji obce Vratimov u Ostravy. Dveře s kovanými číslicemi 1931 odemyká Radim Heinich. Vůbec mě nevaroval. Jenom říkal, že se půjdeme do vodárny. Vcházíme do 25 metrů vysoké stavby a stoupáme po otáčivém schodišti. Zdi mají nový nátěr, stejně jako zábradlí a dveře. Náhle se automaticky otevírá střešní poklop, vyhoupnu se po prudkých schůdcích do dalšího patra a stojím v baru. V domácím baru, kde Irena Heinichová připravuje zákusky a ovoce.
Překvapení v patrech
Patro je zařízené jako byt – dvě lenošky, hraje gramofon, na policích leží knihy, na zdech obrazy. Paní domu vaří čaj ve speciálním samovaru a další překvapení mě ještě čekají. Každé patro je velmi vkusně zařízené, hlavním architektonickým prvkem je kruh. Okna, zrcadla, lampy. Podlahy jsou zčásti skleněné. Vidím nahoru i dolů. O patro výš je koupelna a ještě výš bazének jako z tureckých lázní. „Tady bude čajovna. Snad ji na podzim otevřeme, “ říká pán vodárenské věže.
Z jednoho patra vedou dveře na kovový ochoz, který však původní věž neměla. Ten nechal Radim přistavět a už ho otestoval v praxi. Dcera tu slavila 18. narozeniny. „Chata“ slouží k mnoha oslavám.
Heinichovi ještě chtějí zprovoznit rozhlednu v nejvyšším patře a celý objekt zpřístupnit veřejnosti. Záleží ovšem na tom, zdali to skousne stavební úřad.
Samozřejmě mě zajímá, kolik to Heinichovi stálo, protože práce je tady víc než na kostele. „Nevím, protože to nepočítám. Pracujeme tu, když je čas a třeba nemáme zakázky,“ odpovídá Radim, který šéfuje stolařské firmě, takže se ve dřevě a stavění vyzná. Interiér vodárenské věže je také jeho práce. Jistě by se uživil i jako designer. Nic tak originálního jsem ještě neviděl. Jestli opravdu věž otevře, nenechte si ji ujít.
Chůze nad zemí
Život ve věži si přímo žádá slušný nadhled. Nadhled ovšem získávají i provazochodci. Chůze po laně vysoko nad zemí srovnává myšlenky. Pro začátek je samozřejmě lepší chodit na popruhu a tak půl metru nad zemí. Toho jsem si vědom, proto jsem poprosil Petera, aby mi natáhl popruh trochu níž.
Peter Smatana je syn mého bratrance, bydlí v Brně a chodit ve vzduchu chodí do parku za panelákem.
Peter natahuje popruh mezi dva stromy. „Potřebuješ dobrý popruh a ráčnu (naviják), jinak ho neutáhneš,“ radí mi. Má jeden kratší sedmimetrový popruh pro mě a jeden delší 15metrový pro sebe. Dlouhý se po došlapu rozkmitá tak, že se na něm neudržím ani vteřinu. Na tom krátkém jsem po hodině procvičování schopen udělat čtyři kroky. Nic moc. Skákací boty jsou proti popruhům legrace.
Tato atrakce nese anglický název slackline, ale Peter stále mluví jenom o „lajně“. Ačkoliv to na první pohled vypadá jenom jako chůze, dají se na tom dělat roztodivné kousky. Věšet popruhy do korun stromů, tvořit křižovatky, naučit se salta a podobné divočiny. „Tak daleko nejsem, přece jenom jsem stokilový ajťák,“ směje se Peter, ale zároveň říká, že po několikaměsíčním tréninku na popruhu už zhubl. „Chodíš půl hodiny a bolí tě celé tělo,“ říká k tomu.
Za jak dlouho se naučí naprostý začátečník chodit tak, aby si nenamlátil? Peterovi prý trvalo tři neděle, než přestal padat a udržel se. Jdu si koupit popruh a nechám se překvapit.
Jihočeské scenérie
Závěr dne patřil rybníku Rožmberku, kam mě pozvala Šárka. Napsala jenom: „Přijďte si zaběhat na hráz rybníka.“
Takové pozvání, zvláště pak od ženy, se neodmítá, a tak jsem to předposlední den své cesty vzal domů jihem. Lékařka Šárka přijela na kole s grafikem manželem Pavlem. Bicykly přivázali ke stojanům a vyrazili jsme na hráz. Dali jsme si desítku příjemnou rovinatou krajinou, nad kterou pomalu zapadalo slunce. Až kýčovitý obraz.
Šárka je porodník, takže tady běhává ráno po 24hodinové službě v nemocnici. Zajímavá relaxace. Pavel si občas zaběhne maratón. Celou dobu jsme klábosili a pokračovali v tom i ve velmi zajímavé restauraci. V Pergole svatého Víta, která stojí u stejnojmenného kostelíku v Třeboni. Opět typická jihočeská scenérie. Takže si zase někdy zaběháme.