Den sedmý. Překvapení na Sněžce
Sněžku jsem poprvé uviděl ze severu. Z Nového Města pod Smrkem jsem to vzal do Pece pod Sněžkou přes Polsko. Pohled z jihu má něco do sebe. Zvlášť když je hora zahalená v mlze :)
Na cestu jsem se vydal s Josefem Lessem, který chodí na Sněžku pravidelně a někdy ji i vybíhá. Je to neposedný šedesátník, který bydlí v Třemošné u Plzně, ale třeba vloni byl na Sněžce třináctkrát.
Lidé jsou bez lanovky žíznivější
Však ho také obsluha v Poštovně vřele přivítala. Tou obsluhou je Zuzana Šepsová, která se letos nezastaví. „Skvělá sezóna. Nejlepší kšefty za 11 let. Lepší, než když jezdila lanovka,“ říká.
Vysvětlení paradoxu je jasné. Lidé mají po výstupu větší žízeň, než když vyjedou lanovkou.
Na lanovce hromada dělníků. Majitelé ji chtějí spustit na jaře 2014. Stejně mě ale potěšilo, že vlastně není potřeba…
Josef Less mi ukázal zajímavý trik. Když se postavíte mezi Poštovnu a starou restauraci, jste v hledáčku kamery, která je na Poštovně umístěná. Postůjte několik minut, kamera vás sejme (raději dvě tři minuty) a obrázek potom najdete na portálu, který kamery provozuje.
Trubičky vlhnou tři týdny
Přes 20 miliónů hořických trubiček vyrobí za rok ženy v Hořicích a okolí. Pořád je to ještě ruční práce.
Naučil jsem se nové slovo: návlhárna. To je místo, kde oplatky pro výrobu trubiček vlhnou. Jedině tři týdny vlhnoucí oplatky mohou ženy jedním zkušeným pohybem s pomocí dřevěné hůlky zatočit do trubičky.
Recept na náplně není tajný. Prý stačí používat kvalitní suroviny. Když čokoládové, tak čokoládu a ne nějakou čokoládovou příchuť. Podle všeho se výrobcům daří. V Hořicích a okolí je jich do deseti.
Pokračování ráno…
V Hořicích jsem si počkal na dva výtečníky, kteří z Ostravy jedou Škodou 100 L do Skandinávie. Sice mě zvali na odjezd, ale to jsem nezvládl. Takže setkání na cestě. Ondrovi a Lucii jsem předal trubičky. Dvě fenky na zadním sedadle k tomu zaštěkaly.
Usínám v Hajnici v červeném domečku. Bydlí tu lidé s mentálním postižením a pozvala mě sem ředitelka. Dojmy až ráno.